Pondělí 19. 2. 2024 – 1. týden postní
Lv 19,1-2.11-18
Hospodin řekl Mojžíšovi: „Mluv k celému společenství izraelských synů a řekni jim: ‚Buďte svatí, poněvadž já, Hospodin, váš Bůh, jsem svatý! Nekraďte, nelžete, nepodvádějte jeden druhého! Nepřísahejte podvodně na mé jméno, znesvětili byste jméno svého Boha!
Já jsem Hospodin! Neutiskuj svého bližního a neolupuj ho! Ať u tebe nezůstane do rána mzda tvého nádeníka! Nezlořeč hluchému a před slepce nedávej překážku, ale boj se svého Boha. Já jsem Hospodin! Nedopouštěj se křivdy na soudu, nenadržuj chudákovi a nestraň velmožovi! Suď svého bližního spravedlivě! Své krajany neobcházej s pomluvou, neusiluj o život svého bližního. Já jsem Hospodin! K svému bratru neměj nenávist v srdci, ale otevřeně ho napomeň, aby ses kvůli němu neobtížil hříchem! Nemsti se, nechovej proti svým krajanům zášť, ale miluj svého bližního jako sebe. Já jsem Hospodin!‘“
Měřítkem pro lidské jednání je jednání Boží, což je opravdu nárok. „Buďte svatí, poněvadž já, Hospodin, váš Bůh, jsem svatý!“ To je jedna ze základních výpovědi 3. knihy Mojžíšovy – Leviticu. Jak je však zřejmé z textu, svatost zas není nic tak nedosažitelného, protože je povoláním ke konání dobra, k lásce a odpuštění. Tato pasáž také obsahuje základní shrnutí toho, co je svatost na úrovni lidských vztahů, lidského jednání: „miluj svého bližního jako sebe“. Tato výzva není až plodem Ježíšova etického nároku, nýbrž základním postulátem již v době starozákonní. Líska k sobě, tedy skutečná láska k sobě, je měřítkem lásky k druhému. Platí skutečně, že pouze člověk, který má zdravě rád sebe, který si není problémem, může milovat druhého, protože si v lásce k druhému nepřekáží starostí o sebe, potřebou sebeuspokojení. Je totiž možné (a není to tak vzácné), že člověk sice koná mnoho dobrých skutků pro druhé, ale ve skutečnosti druhé používá jako drogu ke svému sebeuspokojení.
Mt 25,31-46
Ježíš řekl svým učedníkům: „Až přijde Syn člověka ve své slávě a s ním všichni andělé, posadí se na svůj slavný trůn a budou před něj shromážděny všechny národy. A oddělí jedny od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů. Ovce postaví po své pravici, kozly po levici. Tu řekne král těm po své pravici: ‚Pojďte, požehnaní mého Otce, přijměte jako úděl království, které je pro vás připravené od založení světa. Neboť jsem měl hlad, a dali jste mi najíst, měl jsem žízeň, a dali jste mi napít; byl jsem na cestě, a ujali jste se mě, byl jsem nahý, a oblékli jste mě; byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste ke mně.‘ Spravedliví mu na to řeknou: ‚Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a dali jsme ti najíst, žíznivého, a dali jsme ti napít? Kdy jsme tě viděli na cestě, a ujali jsme se tě, nebo nahého, a oblékli jsme tě? Kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení, a přišli jsme k tobě?‘ Král jim odpoví: ‚Amen, pravím vám: Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali.‘ Potom řekne i těm po levici: ‚Pryč ode mne, vy zlořečení, do věčného ohně, který je připraven pro ďábla a jeho anděly. Neboť jsem měl hlad, a nedali jste mi najíst, měl jsem žízeň, a nedali jste mi napít; byl jsem na cestě, a neujali jste se mě, byl jsem nahý, a neoblékli jste mě; byl jsem nemocen a ve vězení, a nenavštívili jste mě.‘ Tu mu na to řeknou také oni: ‚Pane, kdy jsme tě viděli hladového nebo žíznivého, na cestě nebo nahého, nemocného nebo ve vězení, a neposloužili jsme ti?‘ On jim odpoví: ‚Amen, pravím vám: Cokoli jste neudělali pro jednoho z těchto nejposlednějších, ani pro mne jste neudělali.‘ A půjdou do věčného trápení, spravedliví však do věčného života.“
Matoušovo evangelium pak dokumentuje, co znamená milovat bližního jako sebe, co znamená milovat Boha/Ježíše, protože lásku nelze rozdělit. Boha nelze milovat jinak než skrze jeho obraz, tedy člověka. Ježíš se tu ztotožňuje s těmi nejposlednějšími, nejzranitelnějšími, s těmi, kdo jsou zcela na okraji. Toto podobenství ze závěru Matoušova evangelia není univerzální výzvou, aby se všichni stali sociálními a charitativními pracovníky, nýbrž radikálním varováním před falešnou spiritualitou, před spoléháním se na pouhé předpisy a ustanovení. Toto podobenství je Ježíšovou výzvou k solidárnímu vztahu k okolnímu světu, k pozornosti k těm, kteří jsou kolem, k jejich potřebám a handicapům. Je třeba se dívat na svět kolem pozornýma, vnímavýma a láskyplnýma očima. Jednou jsou to chudí, nemocní, věznění lidé, bezdomovci nebo feťáci, jindy děti, osamělí staří lidé, samoživitelky nebo jen lidé, kterým se děje něco těžkého, kteří prožívají bolest, ztrátu, bezmoc…
