Neděle 19. 3. 2023 – 4. neděle postní

1 Sam 16,1b.6-7.10-13a

Hospodin řekl Samuelovi: „Naplň svůj roh olejem a jdi! Posílám tě k Jesseovi, Betlémanu, protože jsem si vyhlédl krále mezi jeho syny.“ Když (Samuel) přišel a spatřil Eliaba, řekl si: „Jistě tenhle je před Hospodinem jeho pomazaný.“ Hospodin však řekl Samuelovi: „Nevšímej si jeho vzhledu ani vysoké postavy, neboť ho vylučuji. Nedívám se totiž jako člověk; člověk soudí podle zdání, Hospodin však vidí do srdce.“ Jesse předvedl před Samuela sedm svých synů, ale Samuel řekl: „Mezi nimi Hospodin nevyvolil nikoho.“ A zeptal se: „Jsou to již všichni chlapci?“ Jesse odpověděl: „Ještě je nejmladší, ten pase stáda.“ Samuel tedy řekl Jesseovi: „Pošli pro něho, neboť nesedneme k jídlu, dokud sem nepřijde.“ Poslal tedy a uvedl ho: byl plavovlasý, s krásnýma očima a milého vzhledu. Tu řekl Hospodin: „Nuže, pomaž ho; to je on.“ Samuel vzal roh s olejem a pomazal ho uprostřed jeho bratrů. Od toho dne i nadále působil s Davidem Hospodinův duch.

Saulův osud je zpečetěn, Samuel, který jej pomazal, je teď poslán, aby pomazal Izraeli nového krále, ačkoliv Saul ještě žije. Pro Samuela prekérní situace. Moc se mu nechce, ale nakonec jde. Jesse, z jehož synů má být jeden pomazán za krále, jich má 7 doma. V očích Samuelových je jeden lepší než druhý, ale Hospodin to vidí jinak. Nakonec musí být přivolán ten nejmladší, ze všech nejméně vhodný, ale právě on je ten pravý – nezkušený, plavovlasý (možná nazrzlý), tedy zcela odlišný od druhých, chlapecký (nedospělý), milý na pohled. Bůh má leckdy jiná kritéria pro volbu svých reprezentantůt, než by lidé čekali. Tím se nedevalvuje, ale relativizuje lidské hodnocení vhodných kandidátů na důležité poslání.

Ef 5,8-14

Byli jste kdysi tmou, ale teď jste světlem v Pánu. Žijte jako děti světla. Ovoce toho světla totiž (záleží) ve všestranné dobrotě, spravedlnosti a (v životě podle) pravdy. Zkoumejte, co se líbí Pánu, a nemějte žádnou účast v těch neplodných skutcích tmy; spíše je (veřejně) odsuzujte. Vždyť (člověku) je hanba už jen o tom mluvit, co ti lidé potají páchají. Všechno, co se odsoudí, ukáže se v pravém světle. Všechno totiž, na co se vrhne světlo, je potom zřejmé. Proto se říká (v Písmu): „Probuď se, spáči, vstaň z mrtvých, a Kristus tě osvítí.“

Autor Listu Efezanům nabádá adresáty, aby žili ve shodě s tím, k čemu/komu se hlásí. Vyzývá je, aby se zcela jasně vymezili vůči tomu, co je špatné, co je hříšné, aby s tím neměli nic společného. To si musí ujasnit. Nejde o žádné veřejné pranýřování (to si ani křesťané druhé poloviny 1. století nemohli dovolit), ale o jasnou dělící čáru. Co má autor na mysli, není tak zcela zřejmé, ale nejspíš jde o klasické nemravnosti antického světa – modloslužbu a sexuální výstřelky, poživačnost, zhýralost a rozmařilost. V pozadí může stát kritika prostředí, kde se takové věci odehrávaly – večerní hostiny bohatých lidí. Stejnou kritiku, ale mnohem konkrétnější, najdeme i u Filóna Alexandrijského. Křesťan je ten, kdo je Kristem osvícen, proto nemůže žít v temnotě, oddávat se tomu, co se děje pod pláštíkem tmy. Nejen nemůže, ale ani nemusí, nepotřebuje to.

Jan 9,1-41

Ježíš uviděl cestou člověka, který byl od narození slepý. Jeho učedníci se ho zeptali: „Mistře, kdo zhřešil: on sám nebo jeho rodiče, že se narodil slepý?“ Ježíš odpověděl: „Nezhřešil ani on, ani jeho rodiče, ale mají se na něm zjevit Boží skutky. Musíme konat skutky toho, který mě poslal, dokud je den. Přichází noc, kdy nikdo nebude moci pracovat. Pokud jsem na světě, jsem světlo světa.“ Po těch slovech plivl na zem, udělal ze sliny bláto, potřel mu tím blátem oči a řekl mu: „Jdi se umýt v rybníku Siloe“ - to slovo znamená „Poslaný“. Šel tam tedy, umyl se, a když se vrátil, viděl. Sousedé a ti, kteří ho dříve vídali žebrat, se ptali: „Není to ten, který tu sedával a žebral?“ Jedni tvrdili: „Je to on.“ Jiní říkali: „Není, ale je mu podobný.“ On řekl: „Jsem to já.“ Ptali se ho tedy: „Jak to, že teď vidíš?“ On odpověděl: „Člověk jménem Ježíš udělal bláto, pomazal mi oči a řekl: `Jdi k Siloe a umyj se!' Šel jsem tedy, umyl se a vidím.“ Ptali se ho: „Kde je ten člověk?“ Odpověděl: „To nevím.“ Přivedli toho bývalého slepce k farizeům. Ten den, kdy Ježíš udělal bláto a otevřel mu oči, byla zrovna sobota. Také farizeové se ho znovu vyptávali, jak nabyl zraku. On jim odpověděl: „Přiložil mi na oči bláto, umyl jsem se a vidím.“ Někteří farizeové říkali: „Ten člověk není od Boha, protože nezachovává sobotu.“ Jiní ale namítali: „Jak by mohl hříšný člověk dělat taková znamení!“ A nemohli se dohodnout. Znovu se tedy zeptali toho slepého: „Co ty o něm říkáš, když ti otevřel oči?“ On odpověděl: „Je to prorok.“ Židé však tomu nechtěli věřit, že byl slepý a že nabyl zraku, až si zavolali rodiče toho uzdraveného slepce a zeptali se jich: „Je to váš syn, o kterém vy říkáte, že se narodil slepý? Jak to, že teď vidí?“ Jeho rodiče odpověděli: „Víme, že je to náš syn a že se narodil slepý. Ale jak to přijde, že teď vidí, to nevíme, a kdo mu otevřel oči, to my nevíme. Zeptejte se jeho. Je dospělý, ať mluví sám za sebe!“ To jeho rodiče řekli, protože se báli židů. Židé se už totiž usnesli, aby každý, kdo Ježíše vyzná jako Mesiáše, byl vyloučen ze synagogy. Proto jeho rodiče řekli: „Je dospělý, zeptejte se jeho.“ Zavolali tedy ještě jednou toho bývalého slepce a řekli mu: „Vzdej Bohu chválu! My víme, že ten člověk je hříšník.“ On odpověděl: „Zda je hříšník, to nevím, ale vím jedno: že jsem byl slepý, a teď vidím.“ Zeptali se ho tedy: „Co s tebou udělal? Jak ti otevřel oči?“ Odpověděl jim: „Už jsem vám to řekl, ale jako byste to neslyšeli. Proč to chcete slyšet znovu? Chcete se snad i vy stát jeho učedníky?“ Osopili se na něj: „Ty jsi jeho učedník! My jsme učedníci Mojžíšovi. My víme, že k Mojžíšovi mluvil Bůh, o tomhle však nevíme, odkud je.“ Ten člověk jim odpověděl: „To je skutečně divné, že vy nevíte, odkud je – a otevřel mi oči. Víme, že hříšníky Bůh neslyší, ale slyší toho, kdo je zbožný a plní jeho vůli. Od věků nebylo slýcháno, že by někdo otevřel oči slepému od narození. Kdyby tento člověk nebyl od Boha, nic by nedokázal.“ Řekli mu: „V hříších ses celý narodil – a ty nás chceš poučovat?“ A vyhnali ho. Ježíš se dověděl, že ho vyhnali; vyhledal ho a řekl mu: „Věříš v Syna člověka?“ Odpověděl: „A kdo je to, pane, abych v něho uvěřil?“ Ježíš mu řekl: „Viděls ho: je to ten, kdo s tebou mluví.“ On na to řekl: „Věřím, Pane!“ a padl před ním na kolena. Ježíš prohlásil: „Přišel jsem na tento svět soudit: aby ti, kdo nevidí, viděli, a kdo vidí, oslepli.“ Slyšeli to někteří farizeové, kteří byli u něho, a řekli mu: „Jsme snad i my slepí?“ Ježíš jim odpověděl: „Kdybyste byli slepí, neměli byste hřích. Vy však říkáte: ‚Vidíme.‘ Proto váš hřích trvá.“

Příběh o tom, co se stane, když člověk původně slepý bytostně prohlédne a když ti, co vidí, se chovají jako slepí. Kdo je vlastně slepý a kdo vidoucí? To je otázka dnešního evangelia. Ježíš uzdravuje slepce od narození. Jeho slepota není důsledkem žádného hříchu, nýbrž situací, do níž se onen člověk narodil. A právě tato situace lidského handicapu je místem, na němž se zjevuje nejen Boží uzdravující moc skrze Ježíše, ale i pravdivost vztahu k Bohu ve víře v Ježíšovo poslání. Prohlédnuvší slepý je kontrastním obrazem k vidoucím slepým farizejům, Ježíšovým oponentům a kritikům. Onen slepý za svou slepotu nemohl a postupně se dobral nejen k uzdravení svého smyslu (k fyzickému uzdravení), ale i k uzdravení svého vnitřního zraku a k víře, zatímco dobře vidící farizejové nechtějí vidět skutečnost, zavírají před ní, přestože je zcela zřejmá, zrak a stávají se slepými. Oni vědí, jak mají věci být, a tak přestože na vlastní oči vidí, co se stalo, tuto zcela zřejmou skutečnost odmítnout vidět, protože neodpovídá jejich představám. To je tak, když člověk vidí jen to, co chce, a nevidí, co skutečně je.

Tento příběh z Janova evangelia patří mezi 7 vyprávění o mocných Ježíšových činech a je intepretací Ježíšova působení pozdější církevní obcí. Poukaz na vyloučení ze synagogy je odrazem situace konce 1. století v janovských obcích, kde k takovému konfliktu došlo.