Středa 19. 4. 2023 – 2. týden velikonoční
Sk 5,17-26
Tu povstal velekněz a všichni, kteří byli s ním, totiž strana saduceů; byli naplněni žárlivostí. 18I vztáhli na apoštoly ruce a vsadili je do veřejného vězení. Pánův anděl však v noci otevřel dveře vězení, vyvedl je ven a řekl: „Jděte, postavte se v chrámě a mluvte k lidu všechna slova tohoto života.“ Když to uslyšeli, vešli za úsvitu do chrámu a učili. Když se dostavil velekněz a ti, kteří byli s ním, svolali veleradu, celý sbor starších synů Izraele a poslali do vězení, aby byli apoštolové přivedeni. Když tam služebníci přišli, ve vězení je nenalezli. Vrátili se a oznámili: „Vězení jsme našli důkladně zavřené a stráže stojící u dveří, ale když jsme otevřeli, nenašli jsme uvnitř nikoho.“ Když ta slova uslyšel velitel chrámové stráže a velekněží, byli tím velmi zmateni. Nechápali, co se to mohlo stát. Kdosi však přišel a oznámil jim: „Hle, muži, které jste vsadili do vězení, stojí v chrámě a učí lid.“ Pak pro ně velitel se služebníky šel a přivedl je – ale bez násilí; báli se totiž lidu, aby nebyli ukamenováni.
Působení učedníků Ježíšových v Jeruzalémě bylo natolik úspěšné a přidávalo se k nim tolik lidí, že to nenechalo čelní představitele (především saduceje) chladnými a rozhodli se jednat. Nechali apoštoly v čele s Petrem zatknout, jenže jim se podařilo dostat s Boží pomocí z vězení a pokračovali ve své misijní kazatelské činnosti. To jeruzalémské předáky natolik vyvedlo z míry, že se neodvážili proti nim násilně zasáhnout. Nakonec jim nezbylo (ze strachu před lidmi) než s nimi jednat po dobrém. Apoštolové neutekli, přes všechno, co již zažili (a jistě neočekávali nic příjemného ani dobrého), se nechali znovu předvést před radu. Svědectví jejich statečnosti a neúnavnosti mělo nepochybně svůj účinek na lidi kolem.
Cílem vyprávění není, aby adresáti spekulovali o tom, jak se apoštolům podařilo dostat z vězení, což by dnes tak jednoduše nefungovalo, nýbrž podtrhnout skutečnost, že Bůh se nenechá omezit, že evangelium se přes odpor a nástrahy šíří, pokud jsou jeho hlasatelé ochotni být nástrojem Božím. To apoštolové byli. Odvaha, nebojácnost, autentičnost a věrnost poslání jsou nakonec tak silnými zbraněmi, že odzbrojí i leckteré protivníky.
Jan 3,16-21
„Neboť tak Bůh miluje svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby byl svět skrze něj zachráněn. Kdo v něho věří, není souzen, kdo však nevěří, již je odsouzen, protože neuvěřil ve jméno jediného Syna Božího. Toto je ten soud, že světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé. Neboť každý, kdo jedná zle, nenávidí světlo a nepřichází ke světlu, aby jeho skutky nebyly odhaleny. Kdo však činí pravdu, přichází ke světlu, aby se ukázalo, že jeho skutky jsou vykonány v Bohu.“
Rozhovor, vlastně již jen monolog vložený do Ježíšových úst (Nikodém se již zcela ztratil z obzoru), přináší vyvrcholení řeči o narození z Ducha. Ten, kdo se narodil z Ducha, přijal za své Boží jednání v ukřižovaném Ježíši. Člověk je pozván k účasti na Boží lásce, napřed jako příjemce, potom však jako pokračovatel Ježíšovy lásky. Učedníci mají milovat tak, jako miloval Ježíš, což je víc než jen milovat druhého jako sebe sama. Ježíš miloval tak, že byl ochoten dát svůj život za druhé, jeho učedníci jsou vybídnuti k podobnému jednání. Boží láska v Ježíši Kristu je světlem, které odhaluje pravdu a lež v člověku, dobro a zlo v jeho jednání. Ač to nedává příliš velký smysl, tak pro některé lidi je toto světlo, tj. tato láska, tak usvědčující a nesnesitelné, že raději volí zlo a pokoušejí se světlo-lásku zničit. Bůh neposlal svého Syna ke zkáze světa (odsouzení světa), ale k záchraně. Tato záchrana, resp. víra v ní, vynáší soud, jakkoliv je to paradoxní.
Bůh nechce utrpení a nechtěl je ani pro svého syna. To jediné, co mu „leželo na srdci“ je dobro jeho stvoření, především člověka. Syn byl poslán jako cesta naplnění Božího záměru dobra, jak říká evangelista, aby byl svět zachráněn, spasen. Jenže tento Boží záměr byl lidmi dané doby odmítnut, těmi, kdo měli moc a báli se o ni. Láska a svoboda jsou pro některé lidi natolik ohrožující, že udělají vše pro to, aby je zničili. Ale L/láska nakonec nad světem zla zvítězí. Tomu lze věřit i dnes v situaci, kdy nespravedlivé války sužují svět a člověk se bojí, že dobro prohraje. Vítězství dobra je o to složitější, že nad zlem nemůže zvítězit prostředky zla, podlosti, nenávisti, utrpení nevinných, jež jsou bráni jako rukojmí. Ale přesto definitivní vítězství patří lásce, patří dobru, patří Bohu.
