19. 6. 2022 – 12. neděle v mezidobí

Zach 12,10-11

Toto praví Hospodin: „Na dům Davidův a na obyvatele Jeruzaléma vyliji ducha milosti a prosby o slitování, budou hledět na mne. Budou naříkat nad tím, kterého probodli, jako se naříká nad jediným synem, budou nad ním lkát, jako se lká nad prvorozeným synem. V onen den bude v Jeruzalémě veliký nářek, jako se naříká v Hadad-Rimmonu na megiddské pláni.“

Úryvek je ze závěrečné části prorocké knihy Zachariáš a přináší obraz trpící mesiánské postavy. Křesťané vztahují naplnění tohoto proroctví na Ježíše Krista. Zachariášova slova jsou velkým paradoxem, protože na počátku ohlašují Boží slitování a následně mluví o nářku nad zmučenou mesiánskou postavou. Boží milost nevylučuje ztrátu, utrpení, prohru. Je to obtížně pochopitelný a přijatelný paradox, což prožíváme i dnes.

Gal 3,26-29

Bratři! Vy všichni jste totiž Boží děti skrze víru v Krista Ježíše, vy všichni, pokřtění v Krista, oblékli jste se v Krista: už není Žid anebo Řek, už není otrok anebo člověk svobodný, už není muž anebo žena; všichni jste jeden v Kristu Ježíši. A když patříte Kristu, jste tedy Abrahámovo potomstvo a dědici podle zaslíbení.

Jeden ze zásadních novozákonních textů, někdy nazývaný „Magna charta“ křesťanství. Křtem se všichni pokřtění stávají zcela rovni v důstojnosti, nikdo není víc ani míň než někdo jiný – všechny společensky omezující překážky (původ, sociální status, pohlaví) přestávají hrát v obci roli, resp. mají přestat hrát roli. Samozřejmě to nebylo snadné prosadit, protože se příslušníci křesťanské obce neocitli mimo běžnou většinovou společnost, takže s tímto Pavlovým nárokem neustále zápasili. Pavlovi nešlo o to zrušit společenský řád (to ani nebylo možné), ale vytvořit v obci do určité míry alternativní společnost, kde začínají platit jiné poměry, takové, které odrážejí přicházející Boží království.

Co je oním Abrahámovým dědictvím, na něž Pavel odkazuje? Abrahámovi bylo slíbeno potomstvo, země a že bude prostředníkem požehnání pro všechny národy. Pavel však nemyslí na hmotné skutečnosti, nýbrž na Boží království, „bezbariérové“ společenství s Bohem, jako cíl lidského života. Být dědici Abrahámovými skrze Krista znamená mít Boží království za dědictví.

Lk 9,18-24

Když se Ježíš o samotě modlil a byli s ním jeho učedníci, otázal se jich: „Za koho mě lidé pokládají?“ Odpověděli: „Za Jana Křtitele, jiní za Eliáše a jiní (myslí), že vstal jeden z dávných proroků.“ Zeptal se jich: „A za koho mě pokládáte vy?“ Petr odpověděl: „Za Božího Mesiáše!“ On jim však důrazně přikázal, aby to nikomu neříkali, a dodal, že Syn člověka bude muset mnoho trpět, že bude zavržen od starších, velekněží a učitelů Zákona, že bude zabit a třetího dne že bude vzkříšen. Všem pak řekl: „Kdo chce jít za mnou, ať zapře sám sebe, den co den bere na sebe svůj kříž a následuje mě. Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, ale kdo svůj život pro mě ztratí, zachrání si ho.“

Pro autora Lukášova evangelia je velmi důležitá modlitba a Ježíš je vzorem modlitby. Pouze tedy on v této scéně představuje Ježíše jako toho, kdo se o samotě modlí. Do této jeho intimní chvíle vstupují učedníci a Ježíš jim klade zásadní otázku, zda na rozdíl od lidí kolem oni opravdu vědí, kým je. Petr jako mluvčí ostatních jej označí za Božího Mesiáše, tedy toho, kdo přichází od Boha, aby nastolil nové poměry. Jak moc opravdu měli představu o tom, co to v Ježíšově případě znamená, nevíme. Ale z Ježíšovy reakce je zřejmé, že považoval za důležité jim vysvětlit, co to znamená, že je Mesiášem (což tak moc neočekávali) a varovat je, aby o něm jako mesiáši nemluvili, protože by tím vzbuzovali nepatřičné představy a politicko-náboženské naděje lidí.