Pondělí 19. 6. 2023 – 11. týden v mezidobí

2 Kor 6,1-10

Jako (Boží) spolupracovníci vás napomínáme, abyste nepřijali milost Boží nadarmo! (Bůh) přece říká: ‚V době příhodné jsem tě vyslyšel, v den spásy jsem ti pomohl.‘ Hle, teď je ta "doba příhodná", hle, teď je ten "den spásy"! Nikomu v ničem nedáváme pohoršení, aby nebyla potupena (naše) služba, ale ve všem se prokazujeme jako Boží služebníci všestrannou vytrvalostí, v souženích, v nesnázích, v úzkostech, v ranách, v žalářích, v nepokojích, v námahách, ve bděních, v postech; čistotou, poznáním, shovívavostí, dobrotivostí, Duchem Svatým, upřímnou láskou, slovem pravdy, silou Boží, zbrojí spravedlnosti v útoku i v obraně; za pocty i potupy, při zlé i dobré pověsti. Že prý jsme svůdcové, a přece jsme pravdiví; že prý neznámí, a zatím jsme dobře známí; jako zmírající, a hle – žijeme; jako trestu propadlí, a přece na smrt vydáni nejsme; prý jsme smutní, a zatím se stále radujeme, jakoby chudáci, a přece mnohé obohacujeme, jako bychom nic neměli, a zatím máme všechno.

Pavel neměl v Korintě jednoduchou pozici a čelil značné kritice – danému společenství křesťanů se nezdál dost apoštolský, dost na výši. Došlo to dokonce tak daleko, že tam nemohl přijít a musel místo sebe poslat svého spolupracovníka Tita. Ten situaci do značné míry uklidnil. Pavel své adresáty varuje, aby nepromeškali čas, který je jim dán, a nečekali bůhvíco či bůhvíkoho. K této výzvě pak připojuje katalog svých útrap, z něhož je zřejmé, jak moc se angažuje ve prospěch obcí, ale také, jak to nemá zrovna lehké.

Člověk není leckdy spokojen se situací, v níž se nalézá, s lidmi, s nimiž má co do činění, se společenstvím, v němž se pohybuje. Možná i oprávněně. A očekává lepší časy, zlepšení situace, zázrak. Často právě tím propase svůj čas příhodný. Staří latiníci měli úsloví: „Hic Rhodos, hic salta“, tedy osvědč se v situaci, v níž jsi! Žít je třeba v přítomnosti a svůj vnitřní klid a radost budovat nezávisle na vnějších okolnostech. Je jasné, že mnoho věcí se člověka bezprostředně emocionálně dotýká a bylo by nelidské nemít city, ale člověk se jimi nesmí nechat vláčet, nesmí spoléhat jen na ně, nýbrž je reflektovat a zpracovávat, ať jde o city a prožívání pozitivní, nebo negativní.  

Mt 5,38-42

Ježíš řekl svým učedníkům: "Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Oko za oko a zub za zub.‘ Ale já vám říkám: Neodporujte zlému. Spíše naopak: Když tě někdo udeří na pravou tvář, nastav mu i druhou; a tomu, kdo se chce s tebou soudit a vzít tvé šaty, (tomu) nech i plášť; a když tě někdo nutí, abys ho doprovázel jednu míli, jdi s ním dvě. Tomu, kdo tě prosí, dej a od toho, kdo si chce od tebe vypůjčit, se neodvracej."

Smyslem Ježíšových slov není, aby člověk ze sebe dělal hlupáka, aby ustupoval zlu a nechal se zotročit. Smyslem Ježíšova naučení je donutit člověka přemýšlet a neroztáčet spirálu zla a násilí. Ježíšova slova se musejí v praxi uplatňovat s ohledem na situaci a kontext. Ale jejich účinnost se ukázala v hnutí M. Ghándího a M. L. Kinga. Neoplácet zlo zlem je stále platný princip, i když se může zdát, že nefunguje. Funguje, ale je třeba být vytrvalý, vynalézavý a důsledný. Jde o to vzít agresorovi vítr z plachet, zaskočit ho jiným jednáním, než očekával, nesestoupit na jeho rovinu. Chce to samozřejmě hodně odvahy, sebeúcty, trpělivosti a lásky k dobru. Tím základním principem tedy není jednoduše nastavovat bez odporu tvář násilníkovi, vzdávat se jen tak svého majetku a podporovat zloděje, nýbrž najít takový způsob účinné obrany, jenž vyrazí násilníkovi zbraň z ruky, převézt jej tak, aby už nemohl páchat zlo, a to v respektu k jeho lidství.