Středa 19. 6. 2024 – 11. týden v mezidobí

2 Král 2,1.6-14

Když Hospodin chtěl odnést Eliáše ve vichřici do nebe, šel Eliáš a Elizeus z Gilgalu. (Když přišli do Jericha), řekl Eliáš Elizeovi: "Zůstaň, prosím, zde, neboť Hospodin mě posílá k Jordánu." (Elizeus) odpověděl: "Jako že je živ Hospodin a jako že jsi živ ty, neopustím tě!" Šli tedy oba. Šlo také padesát z prorockých učedníků a stanuli daleko stranou, zatímco se ti dva zastavili u Jordánu.

Eliáš vzal svůj plášť, svinul ho a udeřil jím o vodu, takže se rozdělila na dvě strany a oba přešli suchou nohou. Když přešli, řekl Eliáš Elizeovi: "Žádej si, co bych ti měl udělat, dříve než budu od tebe vzat." Elizeus odpověděl: "Prosím, ať jsou na mně dvě třetiny tvého ducha!" (Eliáš) řekl: "Těžkou věc žádáš. Uvidíš-li mě, až budu od tebe vzat, stane se ti tak, neuvidíš-li, nestane se." Když tak spolu šli a mluvili, hle – ohnivý vůz s ohnivými koňmi oddělil je od sebe a Eliáš vystoupil ve vichřici do nebe. Elizeus to viděl a zvolal: "Otče můj, otče můj, který řídíš válečný vůz Izraele!" Když už ho neviděl, chopil se svých šatů a roztrhl je na dva kusy. Zdvihl Eliášův plášť, který z něho spadl, obrátil se a stanul na břehu Jordánu. Vzal Eliášův plášť, který z něho spadl, udeřil jím o vodu a pravil: "Kde je Hospodin, Bůh Eliášův?" Když udeřil o vodu, ta se rozdělila na dvě strany a Elizeus přešel.

Prorok Eliáš ví o konci svého života a nechce tím nikoho „zatěžovat“. Jeho nástupce Elizeus jej však nechce ani v takové chvíli opustit, chce s ním být až do konce. Jeho věrnost je nakonec Hospodinem odměněna a on se stává nositelem a pokračovatelem Eliášova charismatu. Eliáš je uchvácen do nebe, tedy za svou věrnou službu odměněn přebýváním u Hospodina. Proto také v tradici je prorokem konce času (srov. Ježíšovo proměnění na hoře).

Eliáš pokračoval v tradici Božích vyvolených Mojžíše a Jozua, když rozdělil vody Jordánu. Elizeus v tom pokračuje. Hospodin si povolává své vyvolené, které pověřuje úkoly důležitými pro dějiny spásy, podle vlastních kritérií. Za jeho vyvolené, jež máme i dnes, je třeba děkovat a jejich slovy se řídit, protože zprostředkovávají Boží slovo, Boží záměry.

Mt 6,1-6.16-18

Ježíš řekl svým učedníkům: "Dejte si pozor, abyste nekonali dobré skutky okázale před lidmi, jinak nemáte odplatu u svého Otce v nebesích. Když tedy dáváš almužnu, nevytrubuj před sebou, jak to dělají pokrytci v synagogách a na ulicích, aby je lidé velebili. Amen, pravím vám: Ti už svou odplatu dostali. Když však dáváš almužnu ty, ať neví tvoje levice, co dělá tvoje pravice, aby tvoje almužna zůstala skrytá, a tvůj Otec, který vidí i to, co je skryté, ti odplatí. A když se modlíte, nebuďte jako pokrytci. Ti se rádi stavějí k modlitbě v synagogách a na rozích ulic, aby je lidé viděli. Amen, pravím vám: Ti už svou odplatu dostali. Když se však modlíš ty, vejdi do své komůrky, zavři dveře a modli se k svému Otci, který je ve skrytosti, a tvůj Otec, který vidí i to, co je skryté, ti odplatí. A když se postíte, nedělejte ztrápený obličej jako pokrytci. Ti totiž dělají svůj obličej nevzhledným, aby lidem ukazovali, že se postí. Amen, pravím vám: Ti už svou odplatu dostali. Když se však postíš ty, pomaž si hlavu a umyj si tvář, abys neukazoval lidem, že se postíš, ale svému Otci, který je ve skrytosti; a tvůj Otec, který vidí i to, co je skryté, ti odplatí."

I tahle pasáž z tzv. Horského kázání nebývá dobře chápána. Smyslem Ježíšových slov je apel na adresáty, aby konali dobré a zbožné skutky s upřímností a nezištností. Velkorysost (a nejen v dávání darů) by měla být jedním z rysů zdravého dospělého křesťana. Konat dobro by mělo být samozřejmostí, o níž člověk nepotřebuje mluvit. To neznamená, že o svém jednání nemůže vůbec mluvit, nýbrž že se jím nemá chlubit, stavět je na odiv v očekávání pochvaly a uznání nebo nějaké odplaty. Leckdy je nezbytné o vlastní činnosti mluvit a prezentovat ji, ne kvůli chvále a obdivu, ale kvůli důležité informaci pro ty, kdo ji potřebují mít. To se týká jednotlivců i celých organizací.

Podobně je to i modlitbou. Ježíš reaguje na dobové nešvary, kdy veřejné projevy zbožnosti patřily k samozřejmým skutečnostem života. Dnes pokrytectví tohoto druhu také existuje, ale má jinou podobu. Ježíšovi jde o pravý vztah k Bohu, o upřímnost a intenzitu tohoto vztahu, ne o odmodlené minuty, modlitby, absolvované bohoslužby. Člověk by měl svou víru prožívat s radostí a přirozeností. Proto by ani v kostele neměli lidé vypadat jako na pohřebním shromáždění, strnulí a studení.