Sobota 19. 8. 2023 – 19. týden v mezidobí
Joz 24,14-29
„Nuže, bojte se Hospodina a služte mu dokonale a upřímně. Odstraňte bohy, kterým sloužili vaši předkové za řekou (Eufratem) a v Egyptě, a služte Hospodinu! Jestliže se vám nelíbí sloužit Hospodinu, vyvolte si dnes, komu chcete sloužit: zda bohům, kterým sloužili vaši předkové za řekou (Eufratem), či bohům Amoritů, v jejichž zemi přebýváte. Já však a má rodina budeme sloužit Hospodinu!“ Lid odpověděl: „Daleko ať je od nás myšlenka, že bychom opustili Hospodina a sloužili bohům cizím. Vždyť Hospodin je náš Bůh. On vyvedl nás a naše otce z egyptské země, z domu otroctví, a udělal před našima očima tyto veliké divy a chránil nás po celé cestě, kterou jsme šli, a mezi všemi národy, jejichž středem jsme procházeli. Hospodin vyhnal před námi všecky národy a Amority, kteří přebývali v zemi. I my chceme sloužit Hospodinu, neboť je náš Bůh!“ Tu řekl Jozue lidu: „Nebudete moci sloužit Hospodinu, neboť on je Bůh svatý, on je Bůh žárlivý, nebude snášet vaše přestupky a vaše hříchy. Jestliže opustíte Hospodina a budete sloužit bohům cizím, tu on se od vás odvrátí, zle s vámi naloží a zahubí vás, i když vám předtím prokázal dobrodiní.“ Ale lid Jozuovi odpověděl: „Nestane se tak, neboť chceme sloužit Hospodinu!“ Nato Jozue řekl lidu: „Sami jste si svědky, že jste si vyvolili Hospodina a chcete mu sloužit!“ – a oni odpověděli: „Ano, jsme svědky!“ Jozue pokračoval: „Nuže, odstraňte cizí bohy, kteří jsou u vás, a přikloňte své srdce k Hospodinu, Bohu Izraele!“ Lid odpověděl Jozuovi: „Hospodinu, našemu Bohu, chceme sloužit a jeho hlas poslouchat!“ Tak v onen den Jozue sjednal s lidem smlouvu a dal mu v Sichemu zákony a právní ustanovení. Jozue napsal tato slova do knihy Božího zákona. Pak vzal velký kámen a postavil ho tam pod terebint, který byl na místě zasvěceném Hospodinu. Jozue řekl všemu lidu: „Hle, tento kámen bude mezi námi jako svědek, neboť slyšel všechna Hospodinova slova, která k nám mluvil, a bude vám jako svědek, abyste svého Boha nezapírali.“ A Jozue lid propustil, každého do jeho dědičného podílu. Po těchto událostech zemřel Jozue, syn Nunův, Hospodinův služebník, ve stáří sto deseti let.
Závěr knihy Jozue přináší zprávu o obnově smlouvy a Jozuově smrti. Obnova smlouvy znamená jednak připomínku minulých událostí s vděčností a rozhodnutí respektovat jedinečnost Hospodinovu (odmítnutí modloslužby) a vytrvat na cestě práva a spravedlnosti, jak ji Hospodin otevřel Dekalogem. Nejde jen o formální respekt, ale o „příklon srdce“, tedy osobní angažovanost ve vztahu k Hospodinu. A toto zaujetí pro Hospodina je třeba neustále udržovat živé. Také Jozue splnil své poslání (obsazení země zaslíbené) a další vývoj je ponechán na zodpovědnosti jednotlivých společenství.
Je pozoruhodné, jak často se opakuje výzva k opuštění nepravých božstev. Izrael byl často v pokušení hledat jiné bohy, když se mu zdálo, že Hospodin není dost silným a účinným bohem. Tohle pokušení je ovšem přítomné stále, i když nemá podobu vzývání Baala nebo Ištarty. Hospodin sebou nenechá manipulovat, o což se my lidé neustále pokoušíme, a tak hledáme jiné cesty, abychom dosáhli svého: dříve to byla jiná pohanská božstva, dnes jsou to náhražky různého typu, ale podstata je stejná.
Mt 19,13-15
K Ježíšovi přinášeli děti, aby na ně vložil ruce a pomodlil se. Ale učedníci jim to zakazovali. Ježíš jim řekl: „Nechte děti a nebraňte jim přijít ke mně, neboť takovým patří nebeské království.“ Vložil na ně ruce a ubíral se dál.
Učedníci si dělají na Ježíše výsostný nárok. Vadí jim, že někdo jiný, nota bene matky s dětmi, tedy ta bezvýznamná část společnosti, také chtějí něco z Ježíše mít, získat jeho požehnání. Ježíš se jich zastane a děti nejen žehná, ale dává je za příklad. To bylo něco nečekaného. Co si o tom mysleli učedníci, se z textu nedozvídáme, ale muselo to být pro ně náročné poučení. Děti se dostávají do nebeského království bez jakýchkoliv zásluh, zatímco oni se musejí snažit! Ježíš si nevybírá, přeje všem, žehná i těm nejmenším. V tehdejší společnosti děti nehrály důležitou roli samy o sobě, nýbrž jen jako budoucí dospělí, pracovní síla, dědici statků apod. Dnes stojí mnohdy dítě ve středu zájmu až nezdravě, což je vrací do postavení, kde bylo v minulosti, totiž jako „prostředek“ naplnění ambic svých rodičů. Dítě je hodno pozornosti pro sebe sama, není nehotovým dospělým, ale také není bohem, kolem nějž se má vše točit.
Vkládat ruce a žehnat je i naším posláním. Předávat radostnou zvěst i tímto gestem je důležité. Žehnání vůbec je důležité a Boha těší, když využíváme sil a darů od něho pro dobro druhých.
