Čtvrtek 19. 9. 2024 – 24. týden v mezidobí
1 Kor 15,1-11
Chci vám, bratři, vyložit radostnou zvěst, kterou jsem vám už hlásal. Vy jste ji přijali a jste v tom pevní. Ona vás vede ke spáse, když se jí držíte přesně tak, jak jsem vám to kázal; jinak jste uvěřili nadarmo. Vyučil jsem vás především v tom, co jsem sám přijal, že Kristus umřel ve shodě s Písmem za naše hříchy; že byl pohřben a že vstal z mrtvých třetího dne ve shodě s Písmem; že se ukázal Petrovi a potom Dvanácti. Pak se zjevil více než pěti stům bratřím najednou – většina z nich dosud žije, někteří však už zesnuli. Potom se zjevil Jakubovi, pak všem apoštolům. A po všech jako poslední jsem ho uviděl i já, nedochůdče. Ano, já jsem nejnepatrnější z apoštolů; nejsem ani hoden, abych byl nazýván apoštolem, protože jsem pronásledoval Boží církev. Ale Boží milostí jsem to, co jsem, a jeho milost, kterou mi udělil, nezůstala ležet ladem. Ano, pracoval jsem do únavy daleko více než všichni ostatní. Vlastně ne já, nýbrž Boží milost se mnou. Ale ať už já, nebo oni: tak to kážeme a tak jste v to uvěřili.
Ve verších 3-5 je obsaženo jedno z nejstarších vyznání víry rané církve, tzv. formule víry: Kristus zemřel za naše hříchy – ve shodě s Písmem, byl pohřben a vstal z mrtvých – ve shodě s Písmem a zjevil se Petrovi a Dvanácti. Pak následují další svědci a nakonec Pavel sám. Pavel ono základní vyznání převzal, jak sám zdůrazňuje, z tradice, nejspíš za svého pobytu v Antiochii, i když vyloučen není ani Damašek. Důležité je upozornění, že celé dění je ve „shodě s Písmem“, čímž raná církev zdůrazňuje, že Ježíšova smrt i zmrtvýchvstání jsou dějem Božím, že nejde ani o omyl, ani o náhodu.
Pavel se pak řadí do linie svědků. O zjevení Dvanácti evangelia mluví, zjevení Petrovi zmiňuje pouze Lukášovo evangelium (24,34) a o dalších zde vypočítávaných zjeveních nic nevíme. Odkaz na 500 bratří, z nichž někteří zesnuli, plní dvojí funkci – zesnulí svědčí o tom, že druhý příchod Kristův je ještě před námi a oni zemřeli, přestože se setkali se zmrtvýchvstalým Pánem (zmrtvýchvstání je realitou jiného druhu), a živí mohou být svědky, na něž se lze obrátit. Všemi apoštoly není míněno Dvanáct (ti jsou již na začátku celé linie), nýbrž hlasatelé evangelia. To, že Pavel stojí na konci linie, historicky dokládá, že tzv. velikonoční události, k nimž patří i zkušenosti se zmrtvýchvstalým Pánem, nelze redukovat na 40 dní, jak to uvádí Lukášovo evangelium. Mezi Ježíšovou smrtí a vzkříšením a Pavlovým setkáním s Kristem u Damašku muselo uplynout poměrně dost času, nejspíš několik let.
Pavel pak přednáší i svou sebeobhajobu v reakci na kritiku Korinťanů. Je si dobře vědom svého nasazení a angažovanosti, ale také Boží milosti. Jeho úspěšné působení není jen plodem jeho práce. Ale konec konců nejde o konkurenci a zásluhy, nýbrž o výsledek díla. Ten je podstatný a za ten náleží dík Bohu i lidem.
Člověk si jako Pavel má být vědom vlastní hodnoty i hodnoty toho, co dělá, ale to nemá být tím nejdůležitějším. Tím je skutečně dílo, jemuž má člověk sloužit.
Lk 7,36-50
Jeden farizeus pozval Ježíše k jídlu. Vešel tedy do domu toho farizea a zaujal místo u stolu. V tom městě žila jistá žena, byla to hříšnice. Když se dověděla, že je u stolu v domě toho farizea, přinesla alabastrovou (nádobu drahocenného) oleje, přistoupila zezadu k jeho nohám a rozplakala se; slzami mu začala smáčet nohy a vlastními vlasy je utírat. Líbala je a mazala (drahocenným) olejem. Když to viděl farizeus, který ho pozval, pomyslil si: „Kdyby to byl prorok, poznal by, kdo a jaká je to žena, která se ho dotýká – že je to hříšnice!“ Ježíš mu na to řekl: „Šimone, rád bych ti něco pověděl.“ On na to: „Jen mluv, Mistře!“ „Jeden věřitel měl dva dlužníky. První mu byl dlužen pět set denárů, druhý padesát. Když neměli čím dluh splatit, oběma odpustil. Kdo z nich ho tedy bude mít více rád?“ Šimon mu odpověděl: „Mám za to, že ten, komu odpustil více.“ Řekl mu: „Správně jsi usoudil.“ Obrátil se k ženě a řekl Šimonovi: „Vidíš tuto ženu? Vešel jsem do tvého domu. Vodu na umytí nohou jsi mi nedal, ona však mi nohy skropila slzami a utřela svými vlasy. Nepolíbils mě (na pozdrav), ona však od té chvíle, co jsem vešel, mi nepřestávala líbat nohy. Nepomazals mi olejem hlavu, ona však mi (drahocenným) olejem pomazala nohy. Proto ti říkám: Muselo jí být odpuštěno mnoho hříchů, když mně nyní prokazuje tolik lásky. Komu se odpouští málo, málo miluje.“ Jí pak řekl: „Jsou ti odpuštěny hříchy.“ Ostatní hosté si začali sami u sebe říkat: „Kdo je to, že i hříchy odpouští?“ On však řekl ženě: „Tvá víra tě spasila. Jdi v pokoji!“
Ježíš se nezdráhá přijmout pozvání ani od farizejů, svých oponentů. I v tom je vidět jeho svoboda a velkorysost. Onen farizej Šimon jej nespíš pozval ze zvědavosti, ale extra uctivě a přátelsky se k němu nechoval, jak plyne z kontextu. Jako hostitel mu vlastně dal najevo, že si ho neváží, protože nedodržel ani základní zvyklosti pro přijetí hosta. Ježíš to nijak nekomentoval, necítil se uražen a jako argument Šimonovo nevybíravé chování používá na obranu dané ženy. Kontrastem k Šimonovu jednání je ona bezejmenná žena, nejspíš prostitutka, která hledá u Ježíše víc než jen pochopení a laskavé přijetí. Ona je schopná v Ježíšovi rozpoznat tvář milostivého Boha na rozdíl od farizeje Šimona, jenž Ježíšem dokonce kvůli ní pohrdá. Proto se mu od Ježíše dostane pádného poučení a ženě ocenění, resp. toho, proč přišla – zjevení Boží lásky, přijetí, odpuštění, možnosti nového začátku. Zvěstováním odpuštění Ježíš dává zřetelně najevo, že jedná s Boží autoritou. Jaký dopad měla Ježíšova slova na ženu nebo na účastníky hostiny včetně hostitele, se už nedozvídáme. Nicméně to, že Ježíš proklamuje odpuštění hříchů té ženě, je přece jen vyvede z míry a nutí přemýšlet. Žena odchází ospravedlněna, očištěna, naplněna mírem a pokojem. Jak plyne z Ježíšových slov, její láska a víra byly zásadním momentem pro odpuštění. Nedostatek lásky nedovoluje člověku, aby se s pokorou otevřel Boží milosti.
