Neděle 2. 1. 2022 – 2. neděle po Narození Páně

Sir 24,1-4.12-16 (řec. 1-2.8-12)

Moudrost se sama chválí a slaví uprostřed svého lidu. Otvírá svá ústa ve shromáždění Nejvyššího a velebí se před jeho zástupy: Tvůrce veškerenstva mi dal rozkaz, můj stvořitel mi poručil vztyčit stan. Řekl mi: "Usaď se v Jakubovi, v Izraeli měj své dědictví!" Před věky na počátku mě stvořil, až na věky být nepřestanu. Před ním ve svatostánku jsem konala svou službu a pak na Siónu jsem obdržela sídlo. Usadil mě v městě, které miloval jako mě, v Jeruzalémě vykonávám svou moc. V lidu plném slávy jsem zapustila kořeny, v Pánově údělu, v jeho dědictví.

Personifikovaná Moudrost mluví o svém postavení ve stvoření a v dějinách spásy, tedy v dějinách jednání Boha s jeho vyvoleným lidem. Tato biblická (starozákonní) moudrost neznamená inteligenci, vědění či vědu, chytrost, nýbrž schopnost rozumět Božím ustanovením, Božímu řádu a jednat ve shodě s ním. Tam, kde tato moudrost vládne, kde je jí dopřán prostor, tam je lid plný slávy, nikoliv ovšem lidské namyšlenosti, pýchy a pocitu nadřazenosti, nýbrž slávy, která znamená radost, pokoj, pokornou rozumnost. Teprve jsou-li inteligence, vědění, věda i poznání spojeny s hlubokým zakořeněním v Božím řádu, s proniknutím pod povrch věcí, stávají se také moudrostí. Vyvolenost Izraele spočívá v povolání dát ostatním podíl na této moudrosti.

Ed 1,3-6.15-18

Buď pochválen Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, on nás zahrnul z nebe rozmanitými duchovními dary, protože jsme spojeni s Kristem. Vždyť v něm si nás vyvolil ještě před stvořením světa, abychom byli před ním svatí a neposkvrnění v lásce, ze svého svobodného rozhodnutí nás předurčil, abychom byli přijati za jeho děti skrze Ježíše Krista. (To proto,) aby se vzdávala chvála jeho vznešené dobrotivosti, neboť skrze ni nás obdařil milostí ve svém milovaném (Synu).

Slyšel jsem, jak věříte v Pána Ježíše a jakou lásku projevujete všem křesťanům, a proto nepřestávám za vás děkovat, když na vás vzpomínám ve svých modlitbách, aby vám Bůh našeho Pána Ježíše Krista, Otec slávy, udělil dar moudře věci chápat a jejich smysl odhalovat, (takže budete moci mít) o něm správné poznání. On ať osvítí vaše srdce, abyste pochopili, jaká je naděje těch, které povolal, jaké poklady slávy (skrývá) křesťanům jeho dědictví.

Christologický hymnus z Listu Efezanům mluví o významu Krista pro člověka, resp. významu víry v Boží jednání v Kristu. V Kristu se člověku dostává plného naplnění jeho lidství, jeho vyvolení pro společenství s Bohem. Toto naplněné lidství znamená Boží synovství, tedy přijetí oné důstojnosti, kterou je obdařen Ježíš Kristus od samého počátku. Člověk si samozřejmě může klást otázku, co to pro něj vlastně znamená, v čem se to projevuje a jak se liší člověk „vyvolený“ od „nevyvoleného“, v čem spočívá obdaření milostí.

Vyvolení neznamená lidsky měřitelnou výhodu, lepší život, postavení, úspěšnost... Vyvolení je vyvolením ke službě, je pozváním ke službě Božímu království, tedy ke službě lidem, společnosti na této zemi v intencích Božího zájmu o člověka. Pokud křesťan tomuto svému poslání slouží, stojí ve zvláštní Boží přízni (milosti), což neznamená primárně viditelný úspěch, ale intimní spojení, Boží přítomnost v jednání člověka. A právě o to autor listu pro své adresáty prosí, to jim vyprošuje od Boha: aby pochopili, v čem spočívá jejich vyvolení, v čem spočívá jejich důstojnost, jejich obdarovanost a žili a jednali z toho.

Jan 1,1-18

Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo byl Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život a ten život byl světlem lidí. To světlo svítí v temnotě a temnota ho nepohltila. Byl člověk poslaný od Boha, jmenoval se Jan. Přišel jako svědek, aby svědčil o tom světle, aby všichni uvěřili skrze něho. On sám nebyl tím světlem, měl jen svědčit o tom světle. Bylo světlo pravé, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo na svět. Na světě bylo a svět povstal skrze ně, ale svět ho nepoznal. Do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali. Všem, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi, těm, kdo věří v jeho jméno, kdo se zrodili ne z krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže, ale z Boha. A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Viděli jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. Jan o něm vydával svědectví a volal: "To je ten, o kterém jsem řekl: 'Ten, který přijde po mně, má větší důstojnost, neboť byl dříve než já.'" Všichni jsme dostali z jeho plnosti, a to milost za milostí. Neboť Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda přišly skrze Ježíše Krista. Boha nikdo nikdy neviděl. Jednorozený Syn, který spočívá v náručí Otcově, ten (o něm) podal zprávu.

Tento text se během Vánoc čte několikrát: na Hod Boží (25. 12.), 31. 12. a tuto neděli. Komentář je doplněným textem z pátku 31. 12.

Ježíšovo světlo již svítí a svítí jasně, pokud ho chceme a můžeme přes vlastní zakalený zrak vidět. Mnozí dodnes považují toto světlo za nepravé, protože svítí jinak a jinde, než kde jsou světla lidské marnivosti a pýchy. Mluvíme dnes o světle na konci tunelu, které spojujeme s koncem pandemie, s novými technologiemi a pokrokem, ale že je i světlo naděje, světlo dobroty, světlo úsměvů, světlo obětavosti a nezištné lásky, tak úplně nevidíme. Ale ono je – Ježíšovo světlo osvěcuje každého člověka, i toho, kdo ho nezná, kdo v něj nevěří. A přesto může takový člověk právě Ježíšovo světlo šířit dál, protože žije jako člověk světla.

Jan Křtitel byl svědkem světla, nikoliv zdrojem samotným – a toho si byl vědom. Je důležité si toho rozdílu všimnout i pro dnešní situaci. Naše role je podobná jako Janova: máme svědčit o světle, máme „sklem“, kterým ono prochází, aby mohlo dospět i tam, kde je dosud tma. A nemáme zdroj pravého světla zaměňovat s ničím jiným.

Na počátku bylo slovo i Slovo, Boží slovo/Slovo. Bůh se vyslovil svou láskou a stvořil svět, ale nejen ten hmotný, stvořil vše, a to skrze Slovo-Lásku, které věnuje svému stvoření, aby dosáhlo svého cíle – jednoty s ním. Toto Slovo od věčnosti do věčnosti působí v Božím stvoření a stalo se hmatatelným v čase v osobě Ježíšově, aby člověk měl jistotu, že jednota s Bohem není fikcí, ale skutečností reálnější než cokoliv jiného.

„Slovo se stalo tělem a viděli jsme jeho slávu“: vtělení je rozhodující událostí dějin lidí s Bohem i dějin celého stvoření. Bůh vstoupil viditelně do tohoto světa, do hmoty, stal se tělem. Tím se i hmota, tělo, stvoření staly ještě posvátnější, než byly aktem stvoření. Naše tělo je posvátné, a jak říká apoštol Pavel, je chrámem Ducha. Celá pozemská realita září Boží přítomností, slávou, pokud vnímáme její posvátnost. Svět je sice pomíjivý ve svých proměnlivých podobách, ale v nich ve všech je přítomna Boží sláva, Bůh sám. Je tedy na místě se stvoření dotýkat s úctou, dotýkat se vlastního těla i těla druhých s úctou a láskou, protože právě tělo odkazuje na Boží vtělení, na Boží přítomnost. Tělo není jen „bratr osel“, není to vězení duše, nýbrž důstojný příbytek pro Boží přebývání. Jeho důstojnost a krása však nespočívá v jeho vnější podobě, nejde o kult těla, nýbrž o „kult“ Božího přebývání v něm.