Pondělí 2. 1. 2023 – doba vánoční, sv. Basila Velikého a Řehoře Naziánského
1 Jan 2,22-28
Milovaní! Kdo je lhář, ne-li ten, kdo popírá, že Ježíš je Mesiáš? To je antikrist, kdo popírá Otce i Syna. Kdo popírá Syna, nemá ani Otce. Kdo vyznává Syna, má také Otce. Vy však jste to slyšeli už na začátku, ať to tedy ve vás zůstane! Když to, co jste slyšeli už na začátku, zůstane ve vás, i vy zůstanete v Synu i v Otci. A to je přislíbení, které nám on sám slíbil: věčný život. To všechno jsem vám napsal o těch, kdo by vás rádi svedli k bludu. (Co se však týká) vás: Duch svatý, kterého jste od něho přijali, zůstává ve vás, a nepotřebujete, aby vás někdo poučoval. Vás poučuje o všem jeho Duch, a to je pravda a žádná lež. Zůstávejte v něm, jak jste o tom byli poučeni. Ano, děti, zůstávejte v něm! To vám pak dodá radostné důvěry, až se objeví, a při jeho příchodu nebudeme od něho s hanbou odmítnuti.
Autor listu znovu mluví o tom, kdo je antikrist, kdo je opakem Krista, totiž ten, kdo zpochybňuje Ježíše jako Mesiáše a Božího Syna, kdo vylučuje, že Ježíš je pravý člověk, který zemřel na kříži a zároveň je mesiášem a Božím Synem. Pro část obce byla skutečnost Ježíšova lidství a jeho reálné smrti na kříži překážkou víry v jeho božský původ. Hmotu nepovažovali za něco důstojného, nýbrž za něco, co je třeba opustit, od čeho je třeba se osvobodit. Vykoupení podle nich nemůže spočívat ve smrti na kříži, nýbrž v poznání pravdy, které má mesiáš přinést. Skrze poznání svého původu a cíle, zbavení se tělesnosti, se může člověk vrátit k Bohu. A tuto cestu mu otevírá pravý posel od Boha. Pokud byl ježíš od Boha, nemohl být skutečným, hmotným člověkem. S dvojí přirozeností Ježíšovou máme i my dnes problém – mnohem méně s jeho lidstvím než s jeho božstvím. Problém tkví především v tom, že o Bohu smýšlíme příliš naturalisticky, příliš v lidských kategoriích, protože neumíme myslet jinak než v čase a prostoru. Ježíšovo Boží synovství znamená, že byl plně zakotven v Bohu, Bůh byl v něm plně přítomen, takže mohl být jeho tváří na zemi.
Člověk, který je zakotven v Bohu, se nedá hned zviklat všelijakými teoriemi, protože žije ze vztahu. V Ježíši Bůh jedná ve prospěch svého stvoření, na jehož vrcholu je člověk – a právě o člověka jde Bohu nejvíc, protože on má od počátku zaslíbený podíl na božství a je povolán k jeho realizaci. V Ježíši Kristu je tento podíl „zhmotněn“ dokonalým způsobem. A to proto, aby člověk mohl poznat, kam směřuje, a aby tam mohl dospět.
Jan 1,19-28
Toto je Janovo svědectví, když k němu židé z Jeruzaléma poslali kněze a levity, aby se ho otázali: "Kdo jsi?" Vyznal to a nezapřel. Vyznal: "Já nejsem Mesiáš." Zeptali se ho: "Co tedy jsi? Eliáš?" Řekl: "Nejsem." "Jsi ten Prorok?" Odpověděl: "Ne." Řekli mu tedy: "Kdo jsi? Ať můžeme dát odpověď těm, kdo nás poslali. Co říkáš sám o sobě?" Řekl: "Já jsem hlas volajícího na poušti: ‚Vyrovnejte cesty Pánu‘, jak řekl prorok Izaiáš." Ti poslaní byli z farizeů. Zeptali se ho: "Proč tedy křtíš, když nejsi ani Mesiáš, ani Eliáš, ani ten Prorok?" Jan jim odpověděl: "Já křtím vodou. Mezi vámi stojí ten, koho vy neznáte; ten, který má přijít po mně; jemu nejsem hoden rozvázat řemínek u opánků." To se stalo v Betánii na druhé straně Jordánu, kde Jan křtil.
Jan Křtitel si nepřivlastňuje pozornost a slávu, která mu nepatří. On je svědkem, který ukazuje na pravého mesiáše, a to pomocí Božího slova. On otevírá cestu, a to se všemi nároky, které to přináší, protože si je jist tím, kdo přichází. Jan je hlasatelem obrácení, nutnosti změny života, protože Bůh přichází. A setkání s ním není záležitostí ledajakou. Sám přitom ustupuje stranou.
I dnes je zapotřebí otevírat cestu Bohu ve službě druhým. A nestrhovat pozornost na sebe, nýbrž odkazovat dál. Mesiánský komplex hrozí všem, kdo pracují s druhými, protože je velmi snadné nechat se unést vlastní důležitostí, nenahraditelností a zapomenout na to, že záchrana je dílem Božím, že člověk je „jen“ služebník, který dělá, co má, ale ví, že konečný úspěch neleží v jeho rukou. To mu může poskytovat dostatečný odstup. Jan Křtitel se odmítl ztotožnit s mesiášem nebo prorokem konce času, i když by mu to byli lidé věřili, a naopak svou činností pracoval pokorně ve prospěch toho, co mělo přijít. Je třeba nepodléhat nemístně lidskému hodnocení, ale konat poctivě to, k čemu je člověk povolán, pracovat na úkolu, který mu byl svěřen, s vědomím, že jeho dílo najde završení skrze toho, komu, obrazně řečeno, „není hoden rozvázat řemínek u opánků“. To neznamená falešnou pokoru, sebeponižováni, znehodnocování vlastní činnosti, nýbrž svobodu, osvobození od nutnosti být mesiášem.
