Středa 2. 10. 2024 – 26. týden v mezidobí

Job 9,1-12.14-16

Job se ujal slova a řekl svým přátelům: „Dobře vím, že je tomu tak: V čem by mohl mít člověk u Boha pravdu? I kdyby se chtěl s ním hádat, ani slova mu nemůže odpovědět. Bůh je moudrý myslí a mohutný silou. Kdo mu vzdoroval a zůstal bez pohromy? Aniž to kdo pozoruje, přenáší hory a převrací je ve svém hněvu. Vychyluje zemi z jejího místa, že se její sloupy otřásají. Poroučí slunci, a ono nevyjde, pod pečetí zavírá hvězdy, (aby nesvítily). Sám nebesa roztahuje, kráčí po hladině moře. Tvoří Hyady a Orióna, Plejády a skrytá souhvězdí jihu. Tvoří velkolepé a neprobádatelné věci, divy, které nelze sečíst. Když přichází ke mně, nevidím ho, když odchází, nevnímám ho. Když bere, kdo by mu chtěl bránit, kdo mu smí říci: ‚Co to děláš?‘ Jak bych se mohl já s ním dohovořit, najít proti němu slova? I kdybych byl spravedlivý, nedostanu odpověď, na milost bych čekal (u svého soupeře). I kdybych volal a on se ozval, nevěřil bych, že vyslyší můj hlas.“

Job ve své odpovědi Bildadovi, prvnímu z jeho přátel, který po čase mlčení promluvil, uznává Boží moudrost a moc, která přesahuje každého člověka. S bohem nelze soupeřit, Bohu se nelze stavět na odpor. Job však nedoufá v to, že Bůh by na jeho nářek nějak odpověděl, nebo ze zkušenosti ví, že Boží úradky nad světem, nad zbožným a spravedlivým stejně jako nad bezbožným a zlým jsou nevyzpytatelné. Člověk je příliš malý, aby se mohl něčeho domoci. A přece … Jenže člověk musí projít bolestným procesem padání na dno, než se může odrazit a nadechnout.

Lk 9,57-62

Když Ježíš a jeho učedníci šli (do Jeruzaléma), cestou mu někdo řekl: „Půjdu za tebou všude, kam půjdeš.“ Ježíš mu však odpověděl: „Lišky mají doupata a nebeští ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kam by hlavu položil.“ Jiného zase vybídl: „Pojď za mnou!“ On však řekl: „Pane, dovol mi, abych napřed šel pochovat svého otce.“ Odpověděl mu: „Nech, ať mrtví pochovávají své mrtvé. Ale ty jdi a zvěstuj Boží království!“ A ještě jiný řekl: „Půjdu za tebou, Pane, jen mi dovol, abych se napřed rozloučil doma s rodinou.“ Ježíš mu však odpověděl: „Žádný, kdo položil ruku na pluh a ohlíží se za sebe, není způsobilý pro Boží království.“

Následování Ježíše není na chvilkové rozhodnutí a ne každý to je schopen vzít zcela vážně. Prvního, jenž byl nejspíš nadšen Ježíšovými slovy i činy, Ježíš odmítá, protože ví, že tento dotyčný není s to svým slovům dostát. Druhého sám vybízí a povolává ke službě, jež nesnese odkladu a vede dokonce k překročení posvátných tradic. Třetího varuje před nerozhodností a vazbou na minulost. Ježíšovy výzvy k následování jsou radikální, neznamenají však, že by Ježíš nerespektoval rodinné vazby, nýbrž že je třeba jednat, rozhodnout se se všemi důsledky. Ony důležité rodinné tradice jsou symboly dobrých skutečností, které však mohou člověka odvádět od rozhodnutí; nesmějí člověka vázat tak, že by naléhavost Ježíšovy výzvy oslyšel. Jsou chvíle, kdy je třeba jednat neodkladně a zároveň s vědomím důsledků. Každé vážně míněné rozhodnutí znamená opustit jiné dobré cesty, opustit v mnoha ohledech minulost a jít vstříc budoucnosti.