Čtvrtek 2. 2. 2023 – 4. týden v mezidobí, slavnost Uvedení Páně do Chrámu (Hromnice)
Mal 3,1-4
Toto praví Pán Bůh: „Hle, pošlu svého anděla, aby mi připravil cestu. Hned potom přijde do svého chrámu Panovník, jehož hledáte, a anděl smlouvy, po němž toužíte. Hle, přichází – praví Hospodin zástupů. Kdo však snese den jeho příchodu, kdo obstojí, až se objeví? Vždyť je jako oheň, kterým se taví, jako rostlina valchářů! Usadí se, aby tavil a tříbil stříbro, očistí syny Leviho a vytříbí je jako zlato a stříbro a potom zase budou obětovat Hospodinu ve spravedlnosti. Zase bude Hospodinu příjemná oběť Judy a Jeruzaléma jako za dávných dnů, jako za minulých let.
Prorok Malachiáš zaslibuje obnovu vztahu mezi Hospodinem a jeho lidem. Tato obnova však znamená projití očistným ohněm, tedy očistným procesem, jehož strůjcem bude Boží vyvolený. Očista bývá bolestná, protože člověk musí opustit to, co ho do té chvíle chránilo, hřálo, dovolovalo mu vyhýbat se pravdivému pohledu na sebe, na svět, na skutečnost. Bez očisty nejrůznějších nánosů a špíny (což nemusí být jen hřích), které má člověk na těle i duši, není s to se pustit do něčeho nového. Člověk se musí zbavit toho, co mu brání vidět nově, vstoupit na novou cestu vztahu s Bohem. Tou očistou jsou často krize v životě. Bůh člověka čistí různým způsobem, leckdy se nám to moc nezamlouvá, protože to je bolestné, zasahuje nás to vnitřně, a to včetně naší víry.
Žid 2,14-18
Protože sourozenci mají krev a tělo společné, i Ježíš přijal krev a tělo, aby svou smrtí zbavil moci toho, který má vládu nad smrtí, totiž ďábla, a vysvobodil všechny ty, kteří byli po celý život drženi v otroctví strachem před smrtí. Je přece jasné, že se neujal andělů, ale Abrahámových potomků. Proto se ve všem musel připodobnit (svým) bratřím, aby se stal v jejich záležitostech u Boha veleknězem milosrdným a věrným, a tak usmiřoval hříchy lidu. A protože sám prožíval utrpení a zkoušky, dovede pomáhat těm, na které zkoušky přicházejí.
Bůh se stal v Ježíši Kristu přístupným člověku, stal se jedním z lidí, prošel vším (kromě hříchu), co s sebou nese lidský úděl. Ničemu z toho se nevyhnul, poznal lidskou bídu, složitost lidské existence, frustraci, utrpení a nakonec nespravedlivou smrt, takže může stát svým lidským bratrům a sestrám po boku, když oni takovými situacemi procházejí. Jeho de facto zasáhly hlouběji než kohokoliv z lidí, protože byl bez hříchu. Ježíšovi je možné věřit, je možné na něj spoléhat, protože zná úskalí lidské existence z té lidské stránky. A svou smrtí a zmrtvýchvstáním dovoluje člověku mít jiný horizont, nepodléhat moci zla, protože on již nad ním zvítězil.
Lk 2,22-40
Když nadešel den očišťování podle Mojžíšova Zákona, přinesli (Ježíše) do chrámu, aby ho představili Pánu, jak je psáno v Zákoně Páně: `Všechno prvorozené mužského rodu ať je zasvěceno Pánu!' Přitom chtěli také podat oběť, jak je to nařízeno v Zákoně Páně: pár hrdliček nebo dvě holoubata. Tehdy žil v Jeruzalémě jeden člověk, jmenoval se Simeon: byl to člověk spravedlivý a bohabojný, očekával potěšení Izraele a byl v něm Duch Svatý. Od Ducha Svatého mu bylo zjeveno, že neuzří smrt, dokud neuvidí Pánova Mesiáše. Z vnuknutí Ducha přišel do chrámu, právě když rodiče přinesli dítě Ježíše, aby s ním vykonali, co bylo obvyklé podle Zákona. Vzal si ho do náručí a takto velebil Boha: „Nyní můžeš, Pane, propustit svého služebníka podle svého slova v pokoji, neboť moje oči uviděly tvou spásu, kterou jsi připravil pro všechny národy: světlo k osvícení pohanům a k slávě tvého izraelského lidu.“ Jeho otec i matka byli plni údivu nad slovy, která o něm slyšeli. Simeon jim požehnal a jeho matce Marii prohlásil: „On je ustanoven k pádu a k povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se bude odporovat – i tvou vlastní duší pronikne meč – aby vyšlo najevo smýšlení mnoha srdcí.“ Také tam byla prorokyně Anna, dcera Fanuelova z Aserova kmene. Byla značně pokročilého věku: mladá se vdala a sedm roků žila v manželství, potom sama jako vdova – bylo jí už čtyřiaosmdesát let. Nevycházela z chrámu a sloužila Bohu posty a modlitbami ve dne v noci. Přišla tam právě v tu chvíli, velebila Boha a mluvila o tom dítěti všem, kdo očekávali vykoupení Jeruzaléma. Když vykonali všechno podle Zákona Páně, vrátili se do Galileje do svého města Nazareta. Dítě rostlo a sílilo, bylo plné moudrosti a milost Boží byla s ním.
O tomto svátku se světí svíce, které se zapalovaly jako symbol světla a prosba o Boží ochranu v nebezpečích, zejména při bouřkách (hromnice – od nichž také dostal tento svátek svůj název).
Josef s Marií, ač jako rodina velmi nestandardní, respektují ustanovení svého společenství víry a jednají ve shodě se Zákonem. Přinášejí Ježíše do Chrámu a s ním i předepsanou oběť za prvorozence. Prostřednictvím starce Simeona i prorokyně Anny Bůh utvrzuje jejich vědomí toho, že Ježíš není zcela obyčejné židovské dítě, že je Bohem vyvolen k jedinečnému poslání. Každý rodič má radost a je patřičně hrdý, když je jeho dítě výjimečné, když je schopné velkých činů. To má ovšem své stinné stránky, což Ježíšovi rodiče vzápětí slyší z úst Simeonových. Ježíše ani Marii nečekají jen velkolepé věci, ale také mnoho utrpení a bolesti. Výjimečnost vždy vyvolává různorodé až extrémní reakce: obdiv i nenávist. Ježíšova cesta půjde mezi těmito extrémy, ty zasáhnou pochopitelně hluboce i jeho matku.
I Ježíš měl rodinu, měl rodinné zázemí, které mu zprostředkovalo to, co jako člověk pro svůj růst a zrání potřeboval. A i když mu rodina zcela nerozuměla během jeho veřejného působení, přesto jejich vazby zůstaly pevné, jak nakonec ukázal i vývoj církevního společenství po Ježíšově smrti. A matka neopouští své dítě, ani když se proti němu postaví společnost, úřední činitelé, známí nebo i přátelé. Tak stále za Ježíšem i jeho matka. Dobré rodinné zázemí je jeden z největší vkladů pro zdárný život člověka. Za rodinu je třeba děkovat a modlit se, nic není samozřejmé.
Stejně tak je důležité vážit si chrámů (kostelů), posvátných prostor, jež člověku nabízejí možnost setkání s Bohem, ale i se sebou samým a s druhými. Každé náboženství má svá posvátná místa, která ctitelům dovolují vyjádřit zvláštním způsobem úctu tomu, koho uctívají, i spojit se v projevech úcty s druhými. Chrám je důležitý a je na místě mu věnovat patřičnou pozornost nejen jako kulturní či kultovní památce, ale jako místu setkání, živého kontaktu s tím, co/kdo nás převyšuje.
