Úterý 2. 4. 2024 – 1. týden velikonoční (velikonoční oktáv)

Sk 2,36-41

³⁶Ať tedy všechen dům Izraele s jistotou ví, že Bůh učinil toho Ježíše, kterého jste vy ukřižovali, i Pánem i Mesiášem.“ ³⁷Když to uslyšeli, byli hluboce zasaženi v srdci a řekli Petrovi i ostatním apoštolům: „Co máme dělat, muži bratři?“ ³⁸Petr jim «řekl»: „Učiňte pokání a každý z vás ať se dá pokřtít na základě jména Ježíše Mesiáše na odpuštění svých hříchů, a přijmete dar Ducha svatého. ³⁹Neboť to zaslíbení platí vám a vašim dětem i všem, kteří jsou daleko a které si povolá Pán, náš Bůh.“ ⁴⁰A ještě mnoha jinými slovy to dosvědčil a vyzýval je: „Zachraňte se z tohoto zvráceného pokolení!“ ⁴¹Ti, kteří «radostně» přijali jeho slovo, byli pokřtěni; a toho dne bylo přidáno asi tři tisíce duší.

Jde o závěr Petrovy řeči, kterou měl o Letnicích pro shromážděné Židy, kteří přišli na tento svátek (jeden z poutních svátků – zemědělsky dožínky) do Jeruzaléma. Petr ty, kdo byli osloveni jeho řečí, vyzývá, aby se obrátili a dali se pokřtít. Sloveso metanoein, často překládané jako činit pokání (což máme spojeno s apelem na morální jednání a odvrat od hříchu), je přesnější překládat jako změnit smýšlení, obrátit se, což je ten základní krok. Petr vyzývá své posluchače, aby změnili svůj názor na Ježíše, aby se vzdali svých omezených představ o Bohu a jeho působení a přijali novou realitu, kterou Ježíš ve svém působení, ve své smrti a zmrtvýchvstání představuje. Tento krok je završen křtem, jehož potvrzením je dar Ducha sv., který jim umožní chápat to, co je pouhým lidským rozumem těžko uchopitelné.

Důležitý je onen poukaz na tradování víry, resp. zvěsti o naplnění Božích zaslíbení v Ježíšovi. Tato zaslíbení mají platnost až do konce dějin. Zároveň to znamená poukaz na pokračování společenství víry – církve. Víra se šíří i na základě zkušenosti se zmrtvýchvstalým Pánem, na základě osobní zkušenosti jednotlivců i celého společenství. Zachránit se z tohoto zvráceného pokolení znamená přestat spoléhat na klamavé jistoty tohoto světa (jejich otřes zažíváme naplno) a opírat se o jistoty jiné, jistoty lásky a naděje. Neznamená to pohrdání hmotnými statky, ale vědomí, že jsou pomíjivé, že je třeba investovat mnohem víc do trvalejších hodnot, jako je přátelství, solidarita, kvalitní rodinné vazby apod.

Jan 20,11-18

Marie stála venku před hrobem a plakala. Jak plakala, naklonila se do hrobu a uviděla dva anděly v bílém rouchu sedící na místě, kde leželo Ježíšovo tělo; jednoho u hlavy a druhého u nohou. A ti jí řekli: „Ženo, proč pláčeš?“ Řekla jim: „Vzali mého Pána a nevím, kam ho položili.“ Když to řekla, otočila se dozadu a uviděla tam stát Ježíše; nevěděla však, že je to Ježíš. Ježíš jí řekl: „Ženo, proč pláčeš? Koho hledáš?“ Ona mu v domnění, že je to zahradník, řekla: „Pane, jestliže tys ho odnesl, řekni mi, kam jsi ho položil, a já si ho vezmu.“ Ježíš jí řekl: „Marie!“ Ona se otočila a hebrejsky mu řekla: „Rabbuni“, což znamená ‚Učiteli‘. Ježíš jí řekl: „Nedrž se mne, neboť jsem ještě nevystoupil ke «svému» Otci. Jdi k mým bratřím a řekni jim: ‚Vystupuji k Otci svému i k Otci vašemu, k Bohu svému i k Bohu vašemu.‘“ Marie Magdalská šla a zvěstovala učedníkům: „Viděla jsem Pána“, a oznámila jim to, co jí řekl.

Marie Magdaléna je typickým příkladem člověka, který vroucně miluje, ale je po ztrátě milované osoby tak orientován do minulosti, že nevidí přítomnost, natož naději do budoucnosti. Stále hledá ztracené tělo, to jediné, co ještě z Ježíšovy osoby zbylo. Alespoň tak to vidí ona. Nemá jiný scénář než minulost. Musí z ní být vyvedena do přítomnosti – to začíná otázkou andělů, na niž ona reaguje stále ve stejném paradigmatu fixovanosti na mrtvé tělo, na smrt. Teprve oslovení jménem od Ježíše ji probouzí z jejího pobývání v minulosti, z jejího „fetišismu“ mrtvého těla, jako by ono bylo její poslední jistotou. Ježíš ji však volá k životu, k novému úkolu. Když Ježíše pozná, je stále ještě jednou nohou v minulosti, protože ho chce podržet, mít jistotu jeho přítomnosti. Ježíš neodmítá její lásku, ale ukazuje jí, že život s ním spočívá v nesení poselství, v následování, v cestě dopředu do Božího království.

Život s Ježíšem ještě není završen, ještě nenastala plnost, ale již jsme povoláni k ní směřovat. Musíme hledět dopředu, nenechávat se spoutávat minulostí; z ní musíme umět přijmout, nést dál, rozvíjet to dobré a cenné a přestat se utápět v tom těžkém a bolestném.