Pátek 2. 6. 2023 – 8. týden v mezidobí
Sir 44,1.9-13
Chvalme nyní slavné muže, naše otce, podle dob, kdy žili. Někteří (lidé) nezanechali památku po sobě a zmizeli, jako by nežili, byli, jako by se nenarodili, a tak i jejich děti po nich. Ale (naši otcové) jsou proslavení muži, a na jejich spravedlnost se nezapomene. Zůstane u jejich potomstva, na jejich děti (přejde) bohaté dědictví. Jejich potomstvo zůstává věrné přikázáním a kvůli rodičům i jejich děti. Až navěky zůstane jejich potomstvo a jejich sláva nevyhasne.
Sirachovec chválí tradici, živou paměť. Je důležité si připomínat minulost, uvědomovat si, zač všechno svým předchůdcům vděčíme. To platí v rámci rodinné historie stejně jako pro větší celky i celé národy. Ti, kdo jsou schopni předávat životadárné tradice, udržují život, zajištují budoucnost.
Mk 11,11-25
(Když Ježíš pozdravován zástupy vjel) do Jeruzaléma, vešel do chrámu. Rozhlédl se po všem, a protože už bylo pozdě večer, odešel s Dvanácti do Betánie. Když druhý den vyšli z Betánie, dostal hlad. Zdálky uviděl fíkovník, který měl listí. Šel tedy, zdali by na něm něco nalezl. Když k němu přišel, nenalezl nic jiného než listí; nebyl totiž čas fíků. Řekl mu: "Ať z tebe již navěky nikdo nejí ovoce!" Jeho učedníci to slyšeli. Přišli do Jeruzaléma. Vešel do chrámu a začal vyhánět všechny, kteří v chrámě kupovali a prodávali, zpřevracel stoly směnárníkům a lavice prodavačům holubů a nedovolil, aby někdo nesl nějakou věc chrámem. A učil je: "Je přece psáno: ‚Můj dům ať je domem modlitby pro všechny národy‘, ale vy jste z něho udělali lupičské doupě!" Uslyšeli to velekněží a učitelé Zákona a usilovali o to, aby ho zahubili. Báli se ho totiž, protože všechen lid byl jeho učením vzrušen. Když nastal večer, odešel (Ježíš s učedníky) z města. Když ráno šli okolo toho fíkovníku, uviděli, že je uschlý až do samých kořenů. Petr si vzpomněl a řekl: "Mistře, podívej se! Ten fíkovník, který jsi proklel, je uschlý!" Ježíš jim na to řekl: "Mějte víru v Boha. Amen, pravím vám: Kdo řekne této hoře: ‚Zdvihni se a vrhni do moře!‘, a nebude ve svém srdci pochybovat, ale věřit, že se stane, co říká, bude to mít. Proto vám říkám: Věřte, že všechno, oč v modlitbě prosíte, jste už dostali, a budete to mít. A kdykoli se postavíte k modlitbě, odpouštějte, máte-li co proti komu, aby i vám odpustil váš nebeský Otec vaše poklesky."
Pasáž o „prokletí“ fíkovníku v Mk je jedna z nejobtížněji vysvětlitelných. Podobně je to i s tím příkladem hory, která se má přemístit do moře a jejich vzájemnou souvislostí. Ježíš nebyl žádný čaroděj, který by kletbou postihoval strom či cokoliv jiného. Podobně jako u vyčištění Chrámu jde i v případě fíkovníku o prorocké gesto. Chrám vypadá krásně jako ten fíkovník, ale už nenese plody, pro nějž byl vystavěn. Čas jeho plodnosti, stejně jako fíkovníku, pominul. Sice stále ještě dobře vypadá, ale už je to jen vnějšek, plodnost je ta tam. „Prokletí“ či hrozba platí Chrámu, ne stromu. Ježíš jedná jako prorok, zvěstuje Boží vůli, tentokrát hrozebným výrokem, jehož cílem je vzbudit nápravu. To je pak doloženo akcí v Chrámu. I zde jde o prorocké gesto, protože všechny by Ježíš vyhnat nestačil, to by zasáhla chrámové policie.
Naplnění hrozby je pak podnětem ke slovům o síle modlitby a pevné víře. Nikdo se nebude modlit a prosit, aby hora se přesadila do moře, protože je to zbytečné. Je to velká metafora pro sílu modlitby. Zajímavá je ovšem věta: „Proto vám říkám: Věřte, že všechno, oč v modlitbě prosíte, jste už dostali, a budete to mít.“ Asi je třeba prosit o věci shodné s Boží vůlí, což není tak jednoduché poznat (ale je důležité si všímat, co se kolem nás v důsledku naší modlitby mění), a zároveň je podmínkou narovnání vztahů s lidmi, skutečné odpuštění těm, kdo nám nejsou přátelsky nakloněni, kdo nám ublížili. Ježíš mluví o našem vztahu k nim (máte-li co proti komu), nikoliv jejich k nám. Inciativa je na naší straně, předchází jednání druhých, protože Bůh nám odpouští, a to bez výhrad. Mk nemá modlitbu Otčenáše, ale i on spojuje účinnost modlitby s čistým srdcem a ochotou vycházet druhým vstříc, zapomínat na křivdy.
a Izák došli na místo od Boha určené, Abrahám tam vystavěl oltář, narovnal dříví, svázal svého syna Izáka a položil ho na oltář, nahoru na dříví. Pak vztáhl Abrahám ruku a vzal nůž, aby zabil svého syna. Ale Hospodinův anděl na něho zavolal z nebe: „Abraháme, Abraháme!“ Ten se ozval: „Tady jsem!“ Anděl řekl: „Nevztahuj svou ruku na chlapce a nedělej mu nic zlého, neboť nyní vím, že se bojíš Boha, když mi neodpíráš svého syna, svého jediného syna.“ Abrahám pozdvihl své oči, a hle – za ním beran, který se chytil za rohy v křoví. Abrahám šel, vzal ho a obětoval jako celopal místo svého syna. Abrahám nazval to místo „Hospodin se stará“, proto se dnes říká: „Na hoře, kde se Hospodin stará.“ Hospodinův anděl zavolal na Abraháma podruhé z nebe a řekl: „Při sobě samém přísahám – praví Hospodin – že jsi to udělal a neodepřel jsi mi svého syna, svého jediného syna, zahrnu tě požehnáním a rozmnožím tvé potomstvo jako nebeské hvězdy, jako písek na mořském břehu, a tvé potomstvo se zmocní brány svých nepřátel. V tvém potomstvu budou požehnány všechny národy země za to, že jsi mě poslechl.“
Ze čtení o Abrahámově obětování Izáka je zde jen závěrečná část, v níž je Abrhámovi zabráněno, aby skutečně jako krvavou oběť-celopal obětoval svého syna Izáka. Text jednak svědčí o odmítání lidských obětí, které byly u okolních národů běžné (konec konců jsou známé i z jiných mladších kultur, jako byli např. Inkové), ale v nejstarších dobách možná i v počátcích Izraele (viz Sdc 11,34-40 Jiftachova dcera), jednak o důvěře Abraháma k Hospodinu a Hospodinově reakci na jeho věrnost. Je tam však ještě jeden detail, a to je ten beran. Abrahám se osvědčil a řešení se našlo. Najednou byl k dispozici beran. Občas jsme tak zaslepeni svou úzkostí, svým strachem, že „berana“ nevidíme, že nevidíme, že Bůh nám nabízí cestu ze situace, která nás tíží a stresuje. Bůh si nelibuje v utrpení člověka a nevyžaduje oběti jako uražené božstvo. Těžké chvíle, které každý člověk v životě má a prožívá, přicházejí – lze je vnitřně odmítat a od Boha se odvrátit, nebo – aniž bychom se z nich museli radovat –, je přijmout, třeba i se zaťatými zuby, a pokusit se jimi projít. Bůh je v tom s námi, a právě ten „beran“ se pak najde. Většinou se divíme, že jsme si ho nevšimli, i když tam přece od začátku byl.
Izák je v tradici chápán jako předobraz Ježíše Krista.
Mt 26, 36-42
Ježíš šel se svými učedníky na venkovský dvorec zvaný Getsemany a řekl jim: „Poseďte tady, zatímco se půjdu tamhle pomodlit.“ Petra a dva Zebedeovy syny vzal s sebou. Pak se ho zmocnil smutek a úzkost. Řekl jim: „Má duše je smutná až k smrti, zůstaňte zde a bděte se mnou!“ Trochu poodešel, padl tváří k zemi a modlil se: „Otče můj, jestliže je to možné, ať mě mine tento kalich; avšak ne jak já chci, ale jak ty chceš.“ Potom se vrátil k učedníkům a našel je, jak spí. Řekl Petrovi: „To jste nemohli ani jednu hodinu se mnou bdít? Bděte a modlete se, abyste nepřišli do pokušení. Duch je sice ochotný, ale tělo je slabé.“ Odešel podruhé a modlil se: „Otče můj, nemůže-li mě tento kalich minout a musím ho vypít, ať se stane tvá vůle.“
Ježíš je svými učedníky v rozhodujícím okamžiku před svým zatčením, odsouzením a smrtí v zahradě. V matoušovské verzi si z nich vybírá tři nejbližší, aby byli s ním v situaci, kdy prožívá nejhlubší úzkost svého života. Učedníci to neunesli a utekli se do spánku. Nejde o fyzickou záležitost, nýbrž o tíhu, před níž člověk utíká, zakrývá si tvář, aby se nemusel dívat. Ježíš tak zůstává ve svém zápase sám, ačkoliv jeho nejbližší nejsou daleko. Leckdy ani nejbližší nejsou s to nám být oporou v době krize, anebo my je nevnímáme jako oporu. Zásadní zápasy svého života musí člověk stejně vybojovat sám, zásadní rozhodnutí leží na něm. Ježíš – stejně jako Abrhám i Izák – je připraven přijmout svůj úděl, zůstat Bohu věrný až do konce v naději na vítězství dobra a lásky. Na to vítězství si člověku dopředu sáhnout nemůže, ale mít pevnou naději a vytrvat v ní může.
Slavíme svátek oběti, resp. Ježíše Krista, který dává sám sebe k dispozici Otci ve prospěch celého stvoření. On je tou obětí, tím „beránkem“, ale i tím, kdo obětuje, knězem-obětníkem. To je cesta, kterou může jít každý z nás, bez ohledu na postavení, povolání, životní cestu, kterou si zvolil. ská dcero, zaplesej, Izraeli, raduj se a vesel celým srdcem, jeruzalémská dcero! Zrušil Hospodin tvůj trest, odstranil tvé nepřátele, uprostřed tebe je Hospodin králem Izraele, zla se už neboj! V onen den bude řečeno Jeruzalému: "Neboj se, Sióne, ať neochabují tvé ruce! Hospodin, tvůj Bůh, je uprostřed tebe, hrdina, vítěz, bude nad tebou plesat v radosti, obnovil k tobě svou lásku, s veselím nad tebou jásá jak za dnů shromáždění." "Odstraním z tebe zkázu, už nebudeš snášet její hanbu."
Prorok Sofoniáš vyzývá k radosti Jeruzalém, protože Asýrie, úhlavní nepřítel Izraele, byla zničena. Jeruzalém si může oddychnout a znovu se obrátit s důvěrou k Hospodinu. Zničení Asýrie není zásluhou Izraele, nýbrž darem Hospodinovým, darem jeho slitování, jeho věrnosti a lásky. Pro Jeruzalém to znamená novou budoucnost, ale také nutnou očistu od modloslužby a vší nepravosti.
Maria je také označována za jeruzalémskou dceru, skrze ni je překonán hřích, ona je příslibem nové budoucnosti. Prosme Marii, aby mohla zaplesat Ukrajina, aby nastal mír, aby se už nemusela bát zla. Kéž se na ní vyplní Hospodinův příslib, kéž lidé té země mají sílu a neochabují jeho ruce, kéž lidé najdou sami sebe, svou pravou identitu před tváří Hospodina!
Lk 1,39-56
V těch dnech se Maria vydala na cestu a spěchala do jednoho judského města v horách. Vešla do Zachariášova domu a pozdravila Alžbětu. Jakmile Alžběta uslyšela Mariin pozdrav, dítě se radostně pohnulo v jejím lůně. Alžběta byla naplněna Duchem Svatým a zvolala mocným hlasem: "Požehnaná tys mezi ženami a požehnaný plod života tvého! Jak jsem si zasloužila, že matka mého Pána přišla ke mně? Vždyť jakmile zazněl tvůj pozdrav v mých uších, dítě se živě a radostně pohnulo v mém lůně! Blahoslavená, která jsi uvěřila, že se splní to, co ti bylo řečeno od Pána!" Maria řekla: "Velebí má duše Hospodina a můj duch jásá v Bohu, mém spasiteli, neboť shlédl na svou nepatrnou služebnici. Od této chvíle mě budou blahoslavit všechna pokolení, že mi učinil veliké věci ten, který je mocný. Jeho jméno je svaté a jeho milosrdenství (trvá) od pokolení do pokolení k těm, kdo se ho bojí. Mocně zasáhl svým ramenem, rozptýlil ty, kdo v srdci smýšlejí pyšně. Mocné sesadil z trůnu a ponížené povýšil, hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté propustil s prázdnou. Ujal se svého služebníka Izraele, pamatoval na své milosrdenství, jak slíbil našim předkům, Abrahámovi a jeho potomkům navěky." Maria zůstala u Alžběty asi tři měsíce a pak se vrátila domů.
V Lukášově evangeliu hraje Maria v počátečních dvou kapitolách rozhodující roli (v Matoušově evangeliu je to Josef). Po přijetí svého životního úkolu být matkou Mesiáše podniká samostatnou cestu za Alžbětou z Nazareta do Judska, což není jen pár kilometrů. Setkání těchto dvou Bohem vyvolených žen je častým námětem středověkých obrazů i s dětmi v jejich lůnech. Alžbětin pozdrav se posléze stal součástí nejznámější mariánské modlitby. Mariin chvalozpěv „Magnificat“ je součástí večerních chval v brevíři. Církev slaví tuto událost jako zjevení Mariiny pravé velikosti světu.
Maria není žádná puťka, je to samostatná a odvážná žena. Její obraz byl bohužel v tradici církve přemalován do sentimentální unylé podoby poslušné a aseptické ženy.
Mariin chvalozpěv shrnuje dějiny spásy a ukazuje Boha jako toho, kdo se ujímá pokorných a utištěných, kdo ve své věrnosti naplňuje přísliby dané na počátku vyvolení, a to prostřednictvím bezvýznamné ženy. Mariin chvalozpěv je příkladem modlitby, kterou můžeme vztahovat i sami na sebe, protože je na místě velebit Boha za mnohé dary, kterých se člověku dostává, za vyvolení, které může prožívat. I skrze nás chce Bůh nabízet světu svou lásku, novou budoucnost a zakotvení.
Maria zůstala tak dlouho, jak bylo nutné, jak to vyžadovala situace, ale pak se vrátila domů, protože její místo bylo tam. Naplnění jejího vlastního poslání na ni ještě čekalo.
