Neděle 2. 6. 2024 – 9. neděle v mezidobí

Dt 5,12-15

Toto praví Hospodin: "Zachovávej den sobotní a svěť ho tak, jak ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci ani ty, ani tvůj syn a tvá dcera, ani tvůj otrok a tvá otrokyně, ani tvůj býk a tvůj osel, žádný tvůj dobytek, ani přistěhovalec, kterého jsi přijal k sobě – aby si mohl odpočinout tvůj otrok a tvá otrokyně jako ty. Pamatuj, žes byl otrokem v egyptské zemi, že Hospodin, tvůj Bůh tě vyvedl odtamtud mocnou rukou a napřaženým ramenem. Proto ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh, abys zachovával den sobotní."

Přikázání respektovat sedmý den je jednou z největších sociálních vymožeností starověkého Izraele. Je to den, kdy má být dopřán odpočinek všemu živému v domácnosti, v hospodářství, lidem i zvířatům. Je zde zdůvodněn sociálně (v Ex 20 z řádu stvoření, tedy s odkazem na Gn 2,1-4a). Je to dar pro člověka, který má nárok odpočívat ve spojení s Hospodinem, jenž sedmý den ustal ode vší své práce a posvětil ho jako den odpočinku, jako den završení díla v „nicnedělání“, v kontemplaci. Málokdy vnímáme, že naše lidské dílo, naše činění potřebuje odstup, abychom ho mohli přehlédnout. Den odpočinku nám to dovoluje, leč my ho většinou vyplníme jen další činností. Zastavit se, spočinout, kontemplovat – teprve v tom nachází naše činnost své završení. I Bůh dokončil své dílo v klidu sedmého dne. Bůh chce, aby byl člověk svobodnou bytostí, nikoliv otrokem práce – a aby tuto svobodu dopřával všem.

2 Kor 4,6-11

Bůh, který řekl: ‚Ať ze tmy zazáří světlo!‘, zazářil i v našem srdci, aby osvítil (lidi) poznáním Boží velebnosti, která je na Kristově tváři. Poklad (víry) máme v nádobě hliněné. To proto, aby se ta nesmírná moc připisovala Bohu, a ne nám. Ze všech stran se na nás valí trápení, ale nesoužíme se. Býváme bezradní, ale ne zoufalí. Býváme pronásledováni, ale ne opuštěni. Býváme sráženi k zemi, ale ne zničeni. Stále prožíváme na svém těle Ježíšovo umírání, aby i Ježíšův život byl patrný na našem těle. Tak jsme my zaživa stále vydáváni na smrt pro Ježíše, aby i Ježíšův život byl patrný na našem smrtelném těle.

Tento text představuje jeden z Pavlových katalogů útrap. Jako hlasatel evangelia je Pavel vystavován všelijakým útrapám, konfliktům, pronásledování, trestům. On to bere jako účast na Ježíšově osudu, na jeho smrti, což pro něj zároveň znamená podíl na Ježíšově životě. To je i obraz křtu: člověk v něm symbolicky umírá, připodobňuje se Kristu ve smrti, aby mohl prožívat skrze něho napojení na život, na definitivnosti života. To je Pavlova mystika kříže: obtíže života a rány osudu prožívat jako podíl na Ježíšově výkupné smrti, čímž člověk vstupuje s Ježíšem i do společenství pravého života. Pavel to nemínil jako nějaké asketické cvičení, ale jako svou žitou realitu. Není zrovna snadné to přijmout, naladit se na stejnou vlnu, ale snad to může znamenat, že je nezbytné a možné si i v takových situacích uchovat naději ve smysl a víru v dobrého Boha.

Mk 2,23 - 3,6

Jednou v sobotu procházel (Ježíš) obilím. Jeho učedníci začali cestou trhat klasy. Farizeové mu řekli: "Hle, proč dělají, co se v sobotu nesmí?" Odpověděl jim: "Nikdy jste nečetli, co udělal David, když byl v nouzi a měl hlad on i jeho družina? Jak vešel do Božího domu – bylo to za velekněze Abiatara – a jedl posvátné chleby, které smějí jíst jenom kněží, a dal i své družině?" A řekl jim: "Sobota je pro člověka, a ne člověk pro sobotu. Proto je Syn člověka pánem i nad sobotou!"

(Ježíš) opět vstoupil do synagogy. Byl tam člověk s ochrnulou rukou. Dávali (na Ježíše) pozor, zdali ho uzdraví v sobotu, aby ho mohli obžalovat. On tomu člověku s ochrnulou rukou řekl: "Vstaň, pojď doprostřed." Pak se (farizeů) zeptal: "Smí se v sobotu jednat dobře, anebo zle? Život zachránit, anebo zabít?" Ale oni mlčeli. Zarmoucen nad zatvrzelostí jejich srdce, rozhlédl se po nich s hněvem a řekl tomu člověku: "Vztáhni svou ruku!" Vztáhl ji, a ruka byla zase v pořádku. Farizeové šli ihned ven a s herodovci se proti němu radili, jak by ho zahubili.

Dva příběhy, jejichž společným jmenovatelem je příkaz sobotního klidu, dodržování svěcení šabatu. Ježíš deklaruje sobotu jako den spásy, den záchrany, den odpočinku od starostí, den radosti a nasycení, den návratu k síle a zdraví. Ježíš neustále zdůrazňuje, že smyslem různých nařízení je dobro člověka. Jejich předepsané dodržování ovšem nesmí jít proti původnímu záměru. Bůh nepotřebuje naše plnění povinností, to potřebujeme my sami pro zachování řádu života, abychom se nepropadli do chaosu. Avšak ve chvíli, kdy se přesné dodržování nějakého přikázání stává brzdou nebo dokonce ohrožením vlastního smyslu daného ustanovení, je třeba tomu jednání přizpůsobit, aby byl smysl zachován. Dobro člověka má přednost před formálním dodržením předpisu. Ježíš neruší šabat a jeho závaznost, ale dává člověku svobodu a zodpovědnost, aby v případě nutnosti sám rozhodl o tom, co má přednost. Ježíš je zastáncem teonomní morálky, tedy jednání, kdy v případě konfliktu se zákonem (s předpisy a ustanoveními) je zodpovědností člověka se z důvodu zachování vyššího dobra (de facto zachování vlastního smyslu ustanovení) rozhodl překročit znění zákona. To není libovůle, ale zodpovědnost člověka za vlastní rozhodnutí a jednání v situaci, kdy dodržení ustanovení by vedlo ke škodě, nebo dokonce ke zničení toho, co má být ustanovením chráněno.

Farizejům a herodovcům de facto ani nešlo o dodržování soboty (a už vůbec ne o utišení hladu nebo uzdravení konkrétních živých lidí), ale o to, aby mohli Ježíše obvinit a diskreditovat jej, a to ve velmi závažné věci, jako byl šabat. Domnívali se, že mají trumfy v kapse, protože byl nedotknutelný.