Úterý 2. 8. 2022 – 18. týden v mezidobí
Jer 30,1-2.12-15.18-22
Jeremiáš dostal od Hospodina tato slova: „Tak praví Hospodin, Bůh Izraele: Napiš si do knihy všechna slova, která budu k tobě mluvit. Tak praví Hospodin: Nezhojitelná je tvá pohroma, velmi zlá je tvá rána. Není, kdo by se tě ujal, jsou léky pro vřed, ale tvá jizva se nehojí. Zapomněli na tebe všichni tvoji milenci, nestarají se o tebe. Bil jsem tě jak nepřítele krutým trestem pro množství tvých nepravostí, protože jsou četné tvoje hříchy. Co křičíš pro své poranění? Nezhojitelná je tvá bolest? Pro množství tvé nepravosti, protože jsou četné tvoje hříchy, jsem ti to způsobil! Tak praví Hospodin: Hle, změním osud Jakubových stanů, slituji se nad jeho příbytky, na své výšině zas bude vystavěno město, palác bude vybudován na svém starém místě. Chvalozpěv z nich bude znít, hlas jásajících. Rozmnožím je, a nebude jich málo; oslavím je, a nebudou bez vážnosti. Jeho synů bude jak za dávných časů, jeho shromáždění u mě potrvá pevně, trestem stihnu všechny, kdo jej utlačují. Vzejde z něho jeho vladař, povstane kníže z jeho středu. Dovolím mu a přistoupí ke mně. Kdo by se jinak odvážil přiblížit ke mně? – praví Hospodin. Budete mým lidem a já budu vaším Bohem.“
Jeremiáš nekompromisně odhaluje důvody politické i sociální katastrofy, existenčního ohrožení vyvoleného lidu. To, co se děje, je důsledkem lidské nepravosti. Situace je už tak daleko, že není šance na lidské řešení. Katastrofa je charakterizována jako trest Hospodinův za nepravost. Avšak Bůh není aktivní trestající síla, pouze nechá lid, který jej opustil, aby šel po vlastních cestách, které končí tam, kde končí – ve ztrátě svobody, ohrožení vlastní existence vyvoleného lidu. Bůh však nemá zálibu ve zmaru a smrti, takže nabízí svému lidu novou budoucnost, nové společenství se sebou, obnovení smlouvy. Bůh zůstává věrný. Ale jeho věrnost, která stále trvá, se nemůže naplno projevit, když se člověk jako jednotlivec i celé společenství k němu neobrátí, nevrátí se na Boží cesty.
Mt 14,22-36
Když Ježíš nasytil zástupy, hned potom přiměl učedníky, aby vstoupili na loď a jeli před ním na druhý břeh, než on rozpustí zástupy. Když zástupy rozpustil, vystoupil na horu, aby se o samotě modlil. Nastal už večer, a byl tam sám. Zatím byla loď už daleko od břehu a vlny jí zmítaly, protože vanul vítr proti nim. K ránu šel Ježíš k nim a kráčel po moři. Když ho (učedníci) uviděli kráčet po moři, zděsili se, neboť mysleli, že je to přízrak, a strachem začali křičet. Ježíš však na ně hned promluvil: „Vzmužte se! To jsem já, nebojte se!“ Petr mu odpověděl: „Pane, když jsi to ty, rozkaž, ať přijdu k tobě po vodě.“ A on řekl: „Pojď!“ Petr vystoupil z lodi, kráčel po vodě a šel k Ježíšovi. Zpozoroval však silný vítr a dostal strach. Začal tonout a vykřikl: „Pane, zachraň mě!“ Ježíš hned vztáhl ruku, zachytil ho a řekl mu: „Malověrný, proč jsi pochyboval?“ Pak vstoupili na loď a vítr přestal. Ti, kdo byli na lodi, se mu klaněli a říkali: „Jsi opravdu Boží syn.“ Přeplavili se na druhý břeh a přistáli u Genezareta. Jakmile ho tamější lidé poznali, rozeslali o tom zprávu do celého okolí. Přinášeli mu všechny nemocné a prosili ho, aby se směli dotknout aspoň střapce jeho šatů. A všichni, kdo se ho dotkli, byli uzdraveni.
Matoušovo evangelium přidává k příběhu s Ježíšem kráčejícím po moři historku s Petrem, kterou ostatní evangelia neznají. Petr se rozhodne být jako Ježíš a také kráčet po vodě. Pokud drží linii následování, daří se mu jít ve stopách Ježíšových. Ale brzy se nechá vyvést z míry, protože následovat Ježíše neznamená pohodičku, zázraky a divy, nýbrž odolávat nepohodě. Petr se málem utopil, ale včas si vzpomněl, že na jeho cestě je Ježíš přítomen. A ten ho utopit nenechá. A skutečně Ježíš k němu vztahuje ruku a vytahuje ho z hlubin. Vytahuje jej nejen z vodní hlubiny, nýbrž i z hlubin jeho strachu a pochybností. Petr byl sice poněkud hrr, ale na druhé straně měl odvahu vykročit a pak také zažít, že Ježíš zachraňuje, že jej Ježíš nenechá padnout, když ho prosí o záchranu. A hned po přistání Ježíš ukazuje, že je skutečně dárcem plnosti života.
V konfrontaci s tím, co se děje kolem nás, je občas těžké věřit, že se něco takového může dít i dnes, protože jsem spíše svědky smrti v nejrůznější podobě než uzdravení. Ve vztahu k Bohu se člověk opravdu musí vzdát všech svých nároků a představ, včetně nároků na vyslyšení svých proseb, a věřit, že Bůh jedná ve prospěch života, lásky a pravdy, i když to člověk nevidí. Co znamená pro nás dnes dotknout se alespoň střapců Ježíšových šatů, musíme hledat. Znamená to především najít, jak je Ježíš tady dnes přítomen. Osobně se domnívám, že to není tak jednoduše o eucharistii, těle a krvi Kristově, jak by se nabízelo. Magie v tomto ohledu nefunguje. I ve vztahu k eucharistii musíme hledat, co znamená se jí dotýkat.
