Pondělí 2. 9. 2024 – 22. týden v mezidobí
1 Kor 2,1-5
Bratři, když jsem k vám přišel hlásat svědectví o Bohu, nepřišel jsem s nějakou zvláštní výřečností nebo moudrostí. Rozhodl jsem se totiž, že u vás nechci znát nic jiného než Ježíše Krista, a to ukřižovaného. Vystupoval jsem u vás se skleslou náladou, se strachem a obavami. A moje mluvení a kázání nezáleželo v přemlouvavých slovech moudrosti, ale v projevování Ducha a moci. To proto, aby se vaše víra zakládala na moci Boží, a ne na moudrosti lidské.
Pavel nebyl v leckterém ohledu, tehdy důležitém, žádný superman. Neuměl nejspíš příliš dobře mluvit, rétorika, dobově velmi ceněná, asi nebyla jeho nejsilnější stránkou. Tato jeho „slabost“ přinášela ovšem své výhody či plody. Pavel zvěstoval to podstatné a převratné a nebalil to do žádných rétorických floskulí. Ten, kdo byl otevřený, mohl zakusit sílu jeho slov, resp. toho, co se za nimi skrývalo – sílu Božího Ducha. Nelapal lidi na vějičku krásných slov, nýbrž jim sděloval podstatu zvěsti o nové naději, o budoucnosti, evangelium. I dnešní lidé stejně jako tehdy Korinťané se snadno nechají oklamat líbivou řečí splňující jejich očekávání, aniž by často přemýšleli nad vlastním poselstvím. Leckdy pak přehlédnou, protože přeslechli, důležitou pravdu, zkušenost či poznání, které jim nabízí někdo méně výřečný.
Lk 4,16-30
Ježíš přišel do Nazareta, kde vyrostl, a jak měl ve zvyku, šel v sobotu do synagogy. Povstal, aby předčítal (z Písma). Podali mu knihu proroka Izajáše. Otevřel ji a nalezl místo, kde stálo: ‚Duch Páně je nade mnou, proto mě pomazal, poslal mě, abych přinesl chudým radostnou zvěst, abych vyhlásil zajatým propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil milostivé léto Páně.‘ Pak zavřel knihu, vrátil ji služebníkovi a usedl. A všichni v synagoze na něho upřeně hleděli. Začal k nim mluvit: „Dnes se naplnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli.“ Všichni mu přisvědčovali, divili se milým slovům z jeho úst a říkali: „Není to syn Josefův?“ Řekl jim: „Jistě mi připomenete přísloví: Lékaři, uzdrav sám sebe! Udělej i tady ve svém domově to, o čem jsme slyšeli, že se stalo v Kafarnau.“ Dále řekl: „Amen, pravím vám: Žádný prorok není vítaný ve svém domově. Říkám vám podle pravdy: Mnoho vdov bylo v izraelském národě za dnů Eliášových, kdy se nebe zavřelo na tři léta a šest měsíců a nastal velký hlad po celé zemi; ale k žádné z nich nebyl poslán Eliáš, jen k vdově do Sarepty v Sidónsku. A mnoho malomocných bylo v izraelském národě za proroka Elizea, ale nikdo z nich nebyl očištěn, jenom Náman ze Sýrie.“ Když to slyšeli, všichni v synagoze vzplanuli hněvem. Zvedli se, vyhnali ho ven z města a vedli až na sráz hory, na níž bylo vystavěno jejich město, aby ho srazili dolů. On však prošel jejich středem a ubíral se dál.
Ježíš se účastní sobotní synagogální bohoslužby a je vyzván, aby četl z Písma (z Proroků). On tuto čestnou funkci přijímá a k přečtenému úryvku z proroka Izajáše přidává svůj aktualizační výklad. Lidé v synagoze mu naslouchají se zájmem, avšak jen do chvíle, než pochopí, že je vlastně kritizuje. Nebyli totiž s to překročit své vidění Ježíšovy postavy, protože jim připomínal, že jejich nevíra je stejná jako v minulosti, že jsou slepí pro Boží nabídku, pro Boží znamení (co si to dovoluje ten syn toho obyčejného tesaře Josefa!). Ta kritika je doslova zvedne ze židle a chtějí, naplněni hněvem, Ježíše zabít. On se však jejich negativními emocemi nenechal vyprovokovat a v klidu odešel pryč.
Dokud se nám slova druhých líbí, tak je chválíme, avšak jakmile se nás vnitřně dotýkají, tak najednou se naježíme a začneme hledat vinu na druhém, snižovat ho ve svých očích nebo i nahlas, nakonec jej odmítneme.
Ježíš se nenechal vyprovokovat odporem svých posluchačů. Pokud je kritika míněna upřímně a je pravdivá a konstruktivní, pak reakce druhých by neměla mluvčího zasahovat tak, aby ztratil svůj vnitřní klid. Cílem je přece objektivní zlepšení situace, nikoliv nějaké vnitřní uspokojení toho, kdo kritiku vyslovuje.
