Pátek 20. 10. 2023 – 28. týden v mezidobí

Řím 4,1-8

Bratři! Čeho dosáhl Abrahám, náš tělesný praotec? Kdyby totiž Abrahám dosáhl ospravedlnění na základě toho, co vykonal, měl by se proč chlubit, ale ne před Bohem. Vždyť co říká Písmo? ‚Abrahám Bohu uvěřil, a bylo mu to uznáno za spravedlnost.‘

Kdo pracuje, tomu se přece mzda nedává z milosti, nýbrž z povinnosti. Kdo nekoná (skutky Zákona), ale věří tomu, který ospravedlňuje hříšníka, tomu se ta víra uznává za spravedlnost. Tak už David blahoslaví člověka, kterému Bůh – nezávisle na skutcích – přičítá něco za spravedlnost: ‚Blaze těm, kterým jsou špatnosti odpuštěny a jejich hříchy jsou přikryty. Blaze tomu, komu Pán hřích nepřičítá.‘

Postava Abrahámova byla zřejmě zdrojem sporu Pavla a jeho kritiků z řad tradičně orientovaných židokřesťanů. Abrahámovi byla uložena povinnost obřízky pro všechny mužské potomky jako znamení smlouvy mezi Bohem a vyvoleným lidem, jehož praotcem se měl Abrahám stát (Gn 17). Pavel toto ustanovení interpretuje jako dočasné (srov. List Galaťanům), kodifikované až Mojžíšským zákonem, zatímco zaslíbení je dáno Abrahámovi hned na počátku, a to jako trvalé. Skutky Zákona se myslí právě obřízka a další rituální záležitosti, které oddělovaly Židy od okolní pohanské společnosti. Pro Pavla – na rozdíl od jeho židokřesťanských kritiků z okruhu Jakuba, bratra Páně – význam těchto předpisů a ustanovení skončil s Ježíšem Kristem, neboť skrze jeho smrt a vzkříšení byl obnoven narušený vztah mezi člověkem a Bohem, a to s univerzální platností. Proto zde Pavel mluví o víře a spravedlnosti. Člověk je odkázán na Boží milost, není s to sám se dostat ze situace všeobecného hříchu – milost se mu dostává ve víře v Boží jednání v Kristu. To je ono ospravedlnění, totiž že člověk může stát před Bohem s odkrytou tváří jako ten, kdo je vymaněn z viny. Na milost ani ospravedlnění si člověk nemůže sáhnout, nelze je ani srozumitelně pospat, jak v životě člověka fungují, ale přesto by člověka měly vést k radosti a důvěře. Nejsou to žádné automatické programy, nýbrž otevřenost Boží vůči člověku. Ale je na člověku, zda ji využije.

Pavlova argumentace neodpovídá tak úplně naší logice. Pavel však chce zdůraznit, že díky Ježíši Kristu stojí člověk v nové situaci ve vztahu k Bohu, v situaci osvobození od vlády hříchu. Tím je pro Pavla především onen adamovský hřích touhy po rovnosti Bohu, sebestřednost a egoismus člověka. Ten, kdo uvěřil v Ježíše Krista, už nemusí toužit po uzurpaci božské moci, protože mu je nabídnuto Boží synovství.

Lk 12,1-7

Kolem Ježíše se shromáždilo tak obrovské množství (lidí), že se div neušlapali. Začal mluvit nejprve ke svým učedníkům: „Varujte se farizejského kvasu, to znamená pokrytectví! Nic není zahaleného, že by to nebylo odhaleno, a nic skrytého, že by to nebylo poznáno. Proto všechno, co jste řekli ve tmě, bude slyšet na světle, a co jste pošeptali do ucha za zavřenými dveřmi, bude rozhlášeno ze střech. Říkám vám, moji přátelé: Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale potom už nemají, co by ještě udělali. Ukážu vám, koho se máte bát: Bojte se toho, který když usmrtí, má moc uvrhnout do pekla. Ano, říkám vám: toho se bojte! Copak se neprodává pět vrabců za dva halíře? A ani jediný z nich není u Boha zapomenut. U vás však jsou spočítány i všechny vlasy na hlavě. Nebojte se! Máte větší cenu než všichni vrabci!“

Ježíš varuje své učedníky před pokrytectvím, před dvojí morálkou, a dodává jim odvahy v konfrontaci s těmi, kdo je nepřijímají, ba nenávidí a snaží se je umlčet. Bůh zůstává s nimi, když se to tak navenek nemusí jevit. Bůh člověka neopouští, vyžaduje však od člověka odvahu se na to spolehnout, což neznamená, že se člověku bude dařit jen dobře. To je pro člověka leckdy velmi těžké, protože vyžaduje, aby jako Job přiznal, že Božímu řízení není schopen zcela porozumět, aby to i vnitřně přijal.

Člověk se nemá bát Boha, ale zla, má usilovat o to, aby sním neměl z osobní iniciativy nic společného, aby je nekonal, protože to ho vede do pekel nenávisti, strachu, pomstychtivosti…, do samoty zla.