Zj 10,8-11

Hlas z nebe, který jsem (já, Jan,) už slyšel, zase na mě promluvil: „Jdi, vezmi ten rozvinutý svitek z ruky anděla stojícího na moři a na zemi!“ Odešel jsem tedy k andělovi a požádal ho, aby mi ten malý svitek dal. Odpověděl mi: „Vezmi ho a spolkni! Způsobí ti v břiše hořko, ale v ústech se ti bude sladce rozplývat jako med.“ Vzal jsem ten malý svitek z andělovy ruky a spolkl ho. V ústech se mi sladce rozplýval jako med, ale když jsem ho spolkl, zhořklo mi to v břiše. Pak mi bylo řečeno: „Znovu musíš prorokovat proti mnoha lidem, národům, jazykům a králům.“

Jan je vyzván, aby vzal z ruky anděla svitek, jenž je na rozdíl od toho zapečetěného, jejž může odpečetit jen Beránek, otevřený, rozvinutý. O jeho obsahu se však nic nedozvídáme (na rozdíl od toho zapečetěného, který s každou novou rozlomenou pečetí zjevuje svůj obsah). Prorok Jan jej má spolknout (jde o jasnou narážku na proroka Ezechiela 2,8-3,11) - v ústech mu bude sladký, v útrobách pak hořký. Prorok má polykat Boží slovo, jež je sladké tím, že vychází od Boha, ale hořké tím, co obsahuje. Toto ambivalentní poselství nese v sobě. A musí pokračovat v tom, k čemu byl povolán, i když je to pro něj obtížné. Bůh miluje tento svět, ale nebere mu jeho těžkost, jeho hořkost, jež je důsledkem lidského jednání.

Stejně jako Jan jsme povoláni, abychom v sobě nesli sladkost i hořkost světa božsko-lidského a šli, je-li to třeba, proti proudu.

Evangelium – Lk 19,45-48

Když Ježíš vešel do chrámu, začal vyhánět prodavače a řekl jim: „Je psáno: `Můj dům má být domem modlitby', ale vy jste z něho udělali lupičské doupě.“ Každý den učil v chrámě. Velekněží a učitelé Zákona i přední muži z lidu usilovali o to, aby ho zahubili, ale nevěděli, jak to provést, protože všechen lid (na něm) visel a (rád) mu naslouchal.

Na rozdíl od ostatních evangelistů nevěnuje autor Lukášova evangelia akci vyčistění Chrámu, jež se podle synoptické tradice odehrála na konci Ježíšovy veřejné činnosti v Jeruzalémě krátce před jeho odsouzením (Jan ji naopak klade na začátek Ježíšovy veřejné činnosti), velkou pozornost. Ta je upřena na podstatu Ježíšova působení, jímž bylo učení v Chrámě, jemuž lidé dychtivě a rádi naslouchali. Právě to chrámový establishment vyvádělo z míry, a tak usilovali o Ježíšovu smrt. Celým svým postojem, nejen oním prorockým gestem, dává Ježíš najevo, že představitelé náboženské a do jisté míry i veřejné moci jsou zkorumpovaní a tím likvidují posvátnost úřadu a instituce (Chrámu), jejichž jsou reprezentanty.

Je třeba naslouchat s dychtivostí a radostí Ježíšovu slovu a uvádět je ve skutek, i když to může i dnes znamenat konflikt. I to patří k hořkosti tohoto světa.