Sobota 20. 11. 2021 – 33. týden v mezidobí

1 Mak 6,1-13

Když král Antioch procházel severní provincie, slyšel, že v Elymaidě v Persii je město proslulé bohatstvím, stříbrem a zlatem. Je v něm velmi bohatý chrám, obdarovaný zlatou zbrojí, pancíři a štíty, které tam zanechal syn Filipův Alexandr, Makedoňan, který první vládl Řekům. (Antioch) šel a hledal, jak by se zmocnil města a vyloupil ho, ale nepodařilo se mu to, poněvadž se obyvatelé města o tom doslechli a utkali se s ním v bitvě. On utekl, odtáhl odtamtud s velkým zklamáním a vrátil se do Babylónie. Tu přišel kdosi a ještě v Persii mu oznámil, že vojsko, které táhlo do Judska, bylo poraženo. A že Lysias, který vytáhl v čele velkého vojska, musel uprchnout před Židy. Ti se obohatili zbraněmi, lidmi a velkou válečnou kořistí, kterou pobrali poraženému vojsku. Strhli ohavnost, kterou on v Jeruzalémě vystavěl, a jak to bylo dříve, vysokými hradbami obehnali svatyni i jeho město Betsuru. Když král uslyšel tuto zprávu, ulekl se otřesen do hloubi, padl na lůžko a onemocněl zlostí, že se mu nesplnilo jeho přání. Byl tam mnoho dní v těžké trudnomyslnosti, která se stále vracela, takže se říkalo, že umírá. Zavolal všechny své přátele a řekl jim: „Spánek se od mých očí vzdálil, trudnomyslnost mi svírá srdce, a proto si říkám: Do jaké tísně jsem se dostal, v jak velké bouři to jsem! Jak jsem byl ctěný a milovaný ve své moci! Nyní si však vzpomínám na zlo, které jsem způsobil v Jeruzalémě, kde jsem pobral všechny stříbrné a zlaté nádoby a bezdůvodně jsem dal utratit obyvatele Judska. Poznávám, že proto mě stihlo toto neštěstí. Hle, hynu zármutkem v cizí zemi!“

Král Antioch Epifanes (Seleukovec) byl velmi neúprosným pronásledovatelem Židů věrných Zákonu. Ale jak se říká „Na každého jednou dojde“, tak došlo i na něj. Jako následník Alexandra Velikého a jeho velikášských představ se rozhodl zvětšovat svou říši až do neúnosnosti, což se mu stalo osudným. Pisatel 1 Mak interpretuje jeho úzkost před smrtí jako sebereflexi nad jeho postojem k Židům. „Žádný strom neroste až do nebe“: jeh osud je varování pro všechny v každé době. Každý může dopadnout jako tento panovník, který se považoval za božské zjevení (jak vyjadřuje jeho přívlastek Epifanes).

Lk 20,27-40

K Ježíšovi přistoupilo několik saduceů, kteří tvrdí, že není vzkříšení, a otázali se ho: „Mistře, Mojžíš pro nás ustanovil: `Zemře-li někomu bratr, který měl manželku, ale byl bezdětný, ať si tu manželku vezme jeho bratr a zplodí svému bratru potomka.' Bylo tedy sedm bratrů. První se oženil a zemřel bezdětný. Ženu si vzal druhý a třetí a stejně tak (všech) sedm, nezanechali však děti a zemřeli. Nakonec zemřela i ta žena. Kterému z nich bude tedy ta žena náležet při vzkříšení? Vždyť ji mělo za manželku všech sedm!“ Ježíš jim řekl: „Lidé tohoto světa se žení a vdávají. Ale ti, kdo budou uznáni za hodné dosáhnout onoho světa a vzkříšení z mrtvých, nebudou se ženit ani vdávat. Už přece nemohou zemřít, jsou totiž rovní andělům a jsou syny Božími, neboť mají účast na vzkříšení. A že mrtví budou vzkříšeni, to naznačil i Mojžíš ve (vyprávění o hořícím) keři, když nazývá Pána `Bohem Abrahamovým, Bohem Izákovým a Bohem Jakubovým'. On přece není Bohem mrtvých, ale živých, neboť všichni žijí pro něho.“ Někteří z učitelů Zákona mu na to řekli: „Mistře, dobře jsi odpověděl!“ Nikdo se pak už neodvážil dát mu nějakou otázku.

Nesmyslný příběh, který si vymysleli saducejové (vlivné nábožensko-politické hnutí v Palestině v 1. stol př. n.l. a n. l. až do roku 70), aby Ježíše zesměšnili, protože oni sami v žádný posmrtný život (na rozdíl od farizejů) nevěřili. Ježíš je usadil odkazem na stejný zdroj, z něhož i oni vycházeli – na Mojžíše, resp. Pentateuch (5 knih Mojžíšových – Zákon). Saducejové představovali společenskou elitu a vzdělanou vrstvu (příslušníci jejich hnutí pocházeli z řad laické i kněžské aristokracie a  v centru jejich pozornosti stál Chrám).

Máme-li účinně vyvracet nesmyslná či překroucená tvrzení, musíme se ve věcech orientovat. Dnes možná ještě více než dříve. Dostatečné vzdělání, náboženské zkušenosti i schopnost a ochota svědčit a srozumitelně argumentovat jsou velmi potřebné. Ježíš byl schopen odzbrojit své oponenty jejich vlastními zbraněmi, a to způsobem kultivovaným – na rozdíl od nich nenasadil zesměšňující způsob řeči, nýbrž vzal jejich smyšlený příběh zcela věcně a ukázal jim díru v jejich argumentaci. Tím je vyvedl z míry mnohem více, než kdyby se nechal vtáhnout do debaty o nesmyslnosti daného případu.