Pondělí 20. 11. 2023 – 33. týden v mezidobí
1 Mak 1,10-15.41-43.54-57.62-64
Z krále Antiocha vzešel hříšný výhonek, syn Antioch Epifanes, který byl kdysi v Římě jako rukojmí. Králem se stal stého třicátého sedmého roku řecké vlády. V těch dnech povstali z Izraele bohaprázdní lidé a přemluvili mnohé. Říkali: „Pojďme a sjednejme s okolními národy smlouvu, neboť od té doby, kdy jsme se od nich odloučili, stihlo nás mnoho zlého.“
Tato řeč se jim zalíbila. Někteří z lidu byli tak horliví, že se odebrali ke králi, a ten jim dovolil, aby zavedli pohanské mravy. Vystavěli tedy v Jeruzalémě tělocvičnu podle obyčeje pohanů, znovu si udělali předkožky, a tak odpadli od svaté smlouvy. Spřátelili se s pohany, zaprodali se (jim) a konali zlo. Zatím král vydal pro celou svou říši rozkaz, že všichni musí vytvořit jeden národ a každý že se musí vzdát vlastních obyčejů. Všechny národy se podrobily královu rozkazu. I mnohým z Izraele se líbilo královo náboženství, obětovali modlám a znesvěcovali sobotu. Patnáctého dne měsíce kislevu, stého čtyřicátého pátého roku, byla postavena na zápalném oltáři ohavná modla a v okolních judských městech zbudovali oltáře. U dveří domů a na ulicích se pálilo kadidlo. Knihy Zákona, které našli, roztrhali a pak je hodili do ohně. Když byla u někoho nalezena kniha Smlouvy nebo když se někdo řídil podle Zákona, královský rozsudek ho odsoudil na smrt. Ale mnozí z Izraele se vzmužili a umínili si pevně, že nebudou jíst nečisté pokrmy a raději zemřou, než aby se poskvrnili nečistými pokrmy a znesvětili svatou smlouvu a skutečně zemřeli. Proti Izraeli vzplál velmi veliký hněv.
1 Kniha Makabejských vznikla 2. stol. př. n. l. v době, kdy Palestinu ovládli Seleukovci, kteří se snažili – i za pomoci židovské vrchní vrstvy – sjednotit svou říši pomocí pohanského (antického) náboženského kultu. Tomu tlaku podléhali i mnozí z vrchních vrstev společnosti a přejímali za své cizí náboženský kult a předpisy. Pronásledování Židů – ctitelů Zákona a tradic předků – je symbolem veškerého náboženského útlaku. Kdo prožil minulý režim, tak ví, jak moc tohle odpovídá realitě, která se v průběhu doby příliš nemění. Čtení z 1. knihy Makabejské je výzvou k úctě k nosným tradicím náboženského společenství a jejich ochraně, k odporu vůči těm, kdo je zneuctívají. Je však třeba rozlišovat mezi nosnými, životodárnými tradicemi a lpěním na formálním dodržování předpisů, které již neslouží životu.
Lk 18,35-43
Když se Ježíš blížil k Jerichu, seděl u cesty jeden slepec a žebral. Slyšel, že jde kolem zástup, a ptal se, co to znamená. Pověděli mu, že tudy prochází Ježíš Nazaretský. Tu zvolal: „Ježíši, synu Davidův, smiluj se nade mnou!“ Ti, kteří šli napřed, ho okřikovali, aby mlčel. On však ještě víc křičel: „Synu Davidův, smiluj se nade mnou!“ Ježíš se zastavil a poručil, aby ho k němu přivedli. Když se přiblížil, zeptal se ho: „Co chceš, abych pro tebe udělal?“ Odpověděl: „Pane, ať vidím!“ Ježíš mu řekl: „Prohlédni! Tvá víra tě uzdravila.“ Ihned začal vidět; velebil Boha a šel za ním. A všechen lid, který to viděl, vzdal Bohu chválu.
Žebrající slepec, který u Lk nemá žádné jméno, se nedá odradit horlivci, kterým záleží jen na vlastní důstojnosti, a domáhá se pomoci o to hlasitěji. To se nakonec ukázalo jako velmi moudré rozhodnutí. Ježíš chce, aby tento člověk promluvil, formulovat své přání, a když se mu splnilo, tak bývalý slepec nelení a jde za Ježíšem, následuje ho, velebí Boha. Ono velebení Boha a následování jsou odpovědí na dar, kterého se slepci dostalo. I my občas potřebujeme prohlédnout, nechat si darovat zrak, abychom byli s to Boha velebit.
Onen slepec mohl rezignovat na svou situaci, nebo se mohl posléze spokojit se svým uzdravením ale on tuší, že s Ježíšem jde o víc, než jen o to fyzické zdraví, proto je neodbytný a proto jej také následuje. Slepec bere aktivně svůj život do svých rukou, nedá se odbýt, ale také po uzdravení okamžitě Ježíše následuje.
