Pondělí 20. 2. 2023 – 7. týden v mezidobí
Sir 1,1-10
Všechna moudrost přichází od Boha je s ním navěky. Písek moře a kapky deště a dny staletí – kdo může spočítat? Výši nebes a šíři země, hloubku moře – kdo může změřit? Dříve než to všechno byla stvořena moudrost, zkušená rozvaha je od věčnosti. Kořen moudrosti – komu byl odhalen, a záměry její – kdo poznává? Pouze jeden je moudrý, nesmírně strašný, ten, který sedí na svém trůnu – Pán. On ji stvořil, viděl ji a spočítal a vylil ji na všechna svá díla, na vše, co žije, podle své štědrosti; udělil ji těm, kteří ho milují.
Skutečná moudrost je darem Božím, to je totiž moudrost dobrého života, která nespočívá jednoduše v inteligenci, vzdělání, chytrosti, nýbrž v pokorném, láskyplném a pokojném srdci. Tato moudrost dovoluje člověku vidět pod povrch věcí. Člověk ví o své omezenosti a neschopnosti pojmout universum, nečiní se Bohem ani po tom narozdíl od Adama a Evy netouží, nýbrž setrvává pokojně na svém místě a v úžasu se vztahuje k Bohu jako Pánu veškerenstva.
Mk 9,14-29
(Když Ježíš sestoupil s hory a) přišel k učedníkům, uviděl kolem nich velký zástup a učitele Zákona, jak se s nimi přou. Jakmile ho všichni ti lidé spatřili, (zachvěli se) posvátnou bázní, seběhli se kolem něho a pozdravovali ho. Zeptal se jich: „Proč se s nimi přete?“ Jeden z těch lidí mu odpověděl: „Mistře, přivedl jsem k tobě svého syna. Má v sobě ducha němoty. Když ho popadne, srazí ho k zemi a on má pěnu na ústech, skřípe zuby a strne. Prosil jsem tvé učedníky, aby ho vyhnali, ale nedovedli to.“ On jim na to řekl: „Pokolení nevěřící! Jak dlouho ještě mám být u vás? Jak dlouho vás mám ještě snášet? Přiveďte ho ke mně!“ Přivedli ho k němu. Jakmile duch spatřil (Ježíše), hned zkroutil chlapce křečí. Padl na zem a svíjel se s pěnou na ústech. Ježíš se zeptal jeho otce: „Jak dlouho to má?“ Odpověděl: „Odmalička; a často ho i do ohně hodil nebo do vody, aby ho zničil. Ale můžeš-li něco, měj s námi slitování a pomoz nám!“ Ježíš mu odpověděl: „Můžeš-li!? Všechno je možné tomu, kdo věří!“ Otec toho chlapce hned zvolal: „Věřím! Pomoz mé slabé víře!“ Když Ježíš viděl, že se lid sbíhá, pohrozil nečistému duchu: „Duchu němý a hluchý, já ti nařizuji: Vyjdi z něho a nikdy už do něho nevcházej!“ (Duch) vykřikl, silně jím zalomcoval a vyšel. (Chlapec) zůstal jako mrtvý, takže mnozí mysleli, že umřel. Ale Ježíš ho vzal za ruku, zvedl ho a on vstal. Když (Ježíš) vešel do domu a jeho učedníci s ním byli sami, zeptali se ho: „Proč jsme ho nemohli vyhnat my?“ Odpověděl jim: „Takový ďábel nemůže být vyhnán ničím jiným než modlitbou.“
Ježíš sestoupil se svými třemi učedníky z hory a viděl sběh lidí, kteří se domáhali na učednících, aby uzdravili nemocného chlapce. Těm se to nepodařilo. Ježíš chlapce uzdraví a celé situace využije k tomu, aby svým učedníkům i ostatním, zejména otci dítěte, vyložil, co znamená víra a síla modlitby (v některých rukopisech je také přidán půst).
Každý z nás už určitě učinil zkušenost, že tak jednoduše, jak to na základě Ježíšových slov vypadá, to nefunguje. Možná že text poukazuje i na to, že nejsme Ježíšem a že i když Ježíš dává svým následovníkům (církvi) podíl na svém charismatu, na své uzdravující síle, tak to není automatické. Uzdravuje Ježíš, Bůh skrze Ježíše, ne my. Neúspěch nemusí být dán naší chabou či špatnou vírou, nedostatečnou modlitbou a malou vytrvalostí, nýbrž Božím respektem k realitě daného člověka, do níž my tak úplně nevidíme. Naše modlitba není zbytečná, i když nevede k cíli, který si ze srdce a i nezištně přejeme (uzdravení druhého člověka podle našich představ). Potřebujeme k tomu i pokojné a vytrvalé srdce, které Bohu důvěřuje, i když vše dopadá jinak a podle našich představ špatně.
