Sobota 20. 8. 2022 – 20. týden v mezidobí, sv. Bernard

Ez 43,1-7a

(Anděl) mě vedl k bráně směřující k východu, a hle od východu přicházela velebnost Izraelova Boha; její zvuk byl jako zvuk vodních spoust a od Boží velebnosti zářila země. Dostal jsem stejné vidění, které jsem měl, když přišel, aby zničil město; bylo to stejné vidění, které jsem viděl u řeky Kebaru. Padl jsem na svou tvář. Hospodinova velebnost vešla do chrámu branou, která směřuje k východu. Tu mě zdvihla síla a uvedla mě do vnitřního nádvoří, a hle – chrám byl plný Hospodinovy velebnosti. Zatímco anděl stál vedle mě, slyšel jsem, jak ke mně mluví kdosi z chrámu. Řekl mi: „Synu člověka, zde je místo pro můj trůn, zde je místo, na němž budou spočívat chodidla mých nohou, zde budu navěky bydlet uprostřed synů Izraele.“

Prorok Ezechiel se ve vizi dostává zpět do Chrámu. Má stejnou vizi Boží velebnosti jako na začátku u kanálu Kebar. Bůh není vázán na místo, ale přesto zaslibuje, že centrem jeho kultu má být znovu Jeruzalém a Chrám. Zaslibuje tím obnovu i pro vyhnance v Babylóně.

Bůh není vázán na žádné místo, žádný prostor, člověk se s ním může setkat kdekoliv. A přece je důležité, že je místo, které je vyhrazeno pouze jemu a jeho kultu. Bůh vychází člověku vstříc, když mu nabízí určitá místa (prostory) jako posvátná. Člověk je potřebuje. Dá se s jistou nadsázkou říci, že tam na člověka čeká. Každé takové místo si zasluhuje pozornost a úctu.

Mt 23,1-12

Ježíš mluvil k zástupům i ke svým učedníkům: „Na Mojžíšův stolec zasedli učitelé Zákona a farizeové. Dělejte a zachovávejte všechno, co vám řeknou, ale podle jejich skutků nejednejte, neboť mluví, ale nejednají. Svazují těžká a neúnosná břemena a vkládají je lidem na ramena, ale sami se jich nechtějí dotknout ani prstem. Všechny své skutky dělají jen proto, aby se ukázali před lidmi. Dávají si zhotovovat zvlášť široké modlitební řemínky a zvlášť velké střapce na šatech, mají rádi čestná místa na hostinách a přední sedadla v synagogách, mají rádi pozdravy na ulicích a když jim lidé říkají ‚mistře‘. Vy však si nedávejte říkat ‚mistr‘, jenom jeden je váš Mistr, a vy všichni jste bratři. A nikomu na zemi nedávejte jméno ‚otec‘, jenom jeden je váš Otec, a ten je v nebi. Ani si nedávejte říkat ‚učitel‘, jenom jeden je váš Učitel – Kristus. Kdo je mezi vámi největší, ať je vaším služebníkem. Kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“

V rámci evangelní tradice je tato řeč proti farizeům specifikem Matoušova evangelia. Ježíšova kritika farizeů je však především pozadím k naučení pro učedníky i zástupy. Ježíšovi následovníci se mají chovat jinak než farizeové a učitelé Zákona. Ti si ze svého postavení dělají byznys. Nutí lidi dodržovat všechna ustanovení Zákona bez ohledu na jejich situaci, ale sami pro sebe mají všelijaké výjimky. Své postavení a z něj plynoucí důstojnost, tedy společenskou prestiž, dávají okatě najevo, aby je nikdo nemohl přehlédnout. Ježíšovi učedníci se mají chovat právě opačně, jejich úkolem je sloužit druhým, nemají vyžadovat žádné zvláštní projevy společenské úcty, nemají se považovat za lepší než ostatní, nemají se povyšovat nad ostatní, nýbrž považovat všechny lidi za sobě rovné, za bratry. Bratři mohou být velmi rozdílní, ale co do důstojnosti jsou rovnocenní.

Tak to má platit v komunitě Ježíšových učedníků a následovníků. Jedinečný ve svém postavení je mezi nimi pouze Ježíš, k němu je třeba se vztahovat, od něj se učit – a v tom jsou si všichni rovni. Boží měřítka jsou jiná než lidská a těmi se mají křesťané řídit.