Čtvrtek 21. 1. 2021 sv. Anežky Římské

Žid 7,25-8,6

Ježíš je schopen přinést navždy spásu těm, kdo skrze něho přicházejí k Bohu, neboť je stále živ, aby se za ně přimlouval. Ano, právě takového velekněze jsme potřebovali: aby byl svatý, nevinný, neposkvrněný, oddělený od hříšníků, vyvýšený nad nebesa, který nemá zapotřebí, jako (jiní) velekněží, stále a stále podávat oběti nejprve za hříchy vlastní a teprve potom za (hříchy) lidu. (Ježíš) to učinil jednou provždy, když sám sebe přinesl v oběť. Zákon totiž ustanovuje za velekněze lidi, kteří jsou (podrobeni) slabosti; ale ona přísaha - pozdější než Zákon - (ustanovuje) Syna, který dosáhl dokonalosti navždy. Hlavní věc při tom, o čem mluvíme, je toto: Máme takového velekněze, který zaujal místo po pravé straně trůnu (Boží) velebnosti v nebi a vykonává službu ve svatyni, v pravém stánku, který postavil Pán, ne člověk. Každý velekněz totiž bývá ustanoven k tomu, aby podával dary a oběti. Proto (i Ježíš) musí mít něco, co by podával jako oběť. Kdyby však byl na zemi, vůbec by nemohl být knězem, protože už (zde) jsou ti, kdo dary přinášejí, jak to předpisuje Zákon. Oni ovšem konají kněžskou službu (ve svatyni), která se té nebeské jen podobá a je (pouhým) jejím stínem. Když měl Mojžíš zbudovat stánek, dal mu přece (Bůh) rozkaz: `Dej pozor a udělej všecko podle vzoru, který ti byl ukázán na hoře.' (Ježíš) tedy dosáhl o to vznešenější kněžské služby, oč lepší je smlouva, kterou on zprostředkoval a která spočívá na vznešenějších příslibech.

Autor má hluboký respekt k chrámovému kultu v Jeruzalémě a roli velekněze, ale ukazuje, že ona důležitá chrámová liturgie je jen pozemským odleskem toho, co je ve skutečnosti pravé. A tím je liturgie nebeská, kterou slaví pravý a jediný věčný velekněz Ježíš Kristus, a to ve prospěch člověka. Ježíš je v této liturgii obětí i obětníkem – sám sebe dal jednou provždy v oběť, jež svým účinkem trvá, když zemřel na kříži, aby člověku umožnil nový a definitivní začátek života ve společenství s Bohem, a zároveň plody této oběti stále zpřítomňuje v oné nebeské svatyni jako pravý velekněz.

List Židům je jedinou knihou Nového zákona, která o této dimenzi Ježíšova poslání mluví, a to v konfrontaci s židovským kultem. Zároveň ukazuje, že tato liturgie předchází té pozemské (která je jen jejím odleskem na zemi) a výrazně ji převyšuje, i když historicky se naplnila až po daru Zákona skrze Ježíšovu smrt na kříži a jeho zmrtvýchvstání. Na rozdíl od té pozemské je však věčná.

Mk 3,7-12

Ježíš se uchýlil se svými učedníky k moři a velké množství lidu z Galileje šlo za ním. Také z Judska, z Jeruzaléma, z Idumeje, ze Zajordání, i z okolí Tyru a Sidónu přišlo k němu mnoho lidí, protože slyšeli, co všechno koná. Tu řekl svým učedníkům, že mají mít pro něho připravenou loďku, aby se na něho (lidé) netlačili. Mnoho jich totiž uzdravil, takže se neduživí hrnuli k němu, aby se ho mohli dotknout. Kdykoli ho viděli nečistí duchové, padali před ním na zem a křičeli: "Ty jsi Syn Boží!" On jim však přísně zakazoval, aby ho neprozrazovali.

Ježíš vyvolává svým učením i svou činností senzaci. Navzdory Ježíšovým kontroverzím s farizeji a zákoníky, kteří se ho snaží všelijak dehonestovat, se lidé za ním hrnou. Už dotyk jeho šatu, jeho osoby považují lidé za uzdravující. Vše nečisté se od něho klidí, protože ví, kdo je. Ale Ježíš nechce svědectví od nečistých duchů, nepaktuje se se zlem.

Je smutné, že se za Ježíšem lidé hrnuli, protože jim mohl darovat zdraví, protože měl moc nad nečistými duchy, protože mluvil o Bohu jinak než doboví profesionálové, ale opustili ho, když šlo do tuhého. To klade otázku i nám – k čemu mi je Ježíš dobrý?!