Ef 3,2-12
Bratři! Snad jste slyšeli, že Bůh mě pověřil pracovat pro vás na díle milosti. Ve zjevení mi totiž bylo oznámeno to tajemství, jak jsem o něm psal už krátce shora. Podle toho můžete při čtení poznat, že jsem obeznámen s oním tajemstvím o Kristu. V dřívějších pokoleních to lidé nevěděli, ale nyní to bylo odhaleno (z osvícení) Ducha jeho svatým apoštolům a kazatelům mluvícím pod vlivem vnuknutí: že totiž také pohané mají stejná dědická práva, že jsou údy téhož těla a že stejně i jim platí ona zaslíbení skrze Ježíše Krista, (když uvěří kázání) evangelia, jehož já jsem se stal služebníkem z daru Boží milosti, když se v tom jeho moc na mně tak účinně projevila.
Ačkoli já jsem méně než nejnepatrnější ze všech křesťanů, byla mi dána tato milost: zvěstovat pohanům nevystižitelné Kristovo bohatství a jasně ukázat (všem), jak se (uskutečňuje) ono tajemné rozhodnutí. Od věků bylo skryté v Bohu, Stvořiteli všeho, nyní se však skrze církev ukázala přerozmanitá Boží moudrost knížatům a mocnostem v nebi. Tak od věčnosti určil, že to vykoná skrze našeho Pána Krista Ježíše. Protože jsme s ním spojeni, smíme s důvěrou a volně přistupovat (k Bohu), když věříme (v Krista).
To, že Bůh nabízí svou přízeň a definitivní radost i štěstí všem, je nám po těch 2000 letech šíření křesťanství jaksi samozřejmostí. Co už zase nám tak samozřejmé nepřipadá, je naše osobní povolání k hlásání evangelia. To nepochybně nejde dnes stejně jako v minulosti a už vůbec ne slovníkem autora listu, protože tomu téměř nerozumíme ani my sami. Východiskem z této situace se však může stát ona poslední věta: „Protože jsme s ním spojeni, smíme s důvěrou a volně přistupovat (k Bohu), když věříme (v Krista).“ Radost z Boha, vědomí zakotvenosti, naděje do budoucnosti, otevřenost a vstřícnost, čerpané ze vztahu k Bohu, jsou cestami hlásání, a to nikoliv proto, abychom „lapili dušičku do hrníčku“, ale abychom se podělili o to, co je v našem životě důležité. Abychom to vyzařovali. Jde ovšem o to, zda najdeme čas k Bohu s volností a radostí přistupovat, chvíli s ním s volností, odevzdaností a radostným srdcem pobývat.
Evangelium – Lk 12,39-48
Ježíš řekl svým učedníkům: „Uvažte tohle: Kdyby hospodář věděl, v kterou hodinu přijde zloděj, nenechal by ho prokopat se do domu. I vy buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, kdy se nenadějete.“ Petr se ho zeptal: „Pane, říkáš toto podobenství jenom nám, nebo všem?“ Pán řekl: „Kdo je tedy ten věrný a rozvážný správce, kterého pán ustanoví nad svým služebnictvem, aby jim dával včas příděl jídla? Blaze tomu služebníku, kterého pán při svém příchodu najde, že to dělá! Opravdu, říkám vám: Ustanoví ho nad celým svým majetkem. Kdyby si však onen služebník pomyslil: `Můj pán hned tak nepřijde', a začal tlouci čeledíny a děvečky, jíst, pít a opíjet se, přijde pán toho služebníka v den, kdy to nečeká, a v hodinu, kterou netuší, ztrestá ho a odsoudí ho ke stejnému údělu s nevěřícími. Služebník, který zná vůli svého pána, a přece nic podle jeho vůle nepřipraví a nezařídí, dostane mnoho ran. Ten však, kdo ji nezná, a udělá to, co zasluhuje bití, dostane jich méně. Kdo mnoho dostal, od toho se mnoho očekává, a komu se mnoho svěřilo, od toho se bude víc žádat.“
Kolik se mi toho dostalo? Patřím k těm, od nichž se bude vyžadovat málo, nebo k těm, od nichž se bude vyžadovat hodně? Úplně zbytečná starost.
Všichni jsme byli obdarováni nadmíru, abychom z toho mohli rozdávat. Když budeme rozdávat ze svých darů, tak nás příchod Pána nikdy nezaskočí. Nemusíme se tím zabývat. Je-li Bůh skrze napojení na Krista v našem životě už přítomen, pak moment našeho definitivního setkání s ním bude jen završením toho, co žijeme teď. Ježíšova slova jsou sice varovná, ale hlavně proto, abychom si uvědomili, kde stojíme, co máme a co s tím můžeme dělat. Jsou výzvou k akci.
