Sobota 21. 10. 2023 – 28. týden v mezidobí

Řím 4,13.16-18

Bratři! Abrahámovi a jeho potomstvu se dostalo zaslíbení, že bude dědicem světa, ale ne v závislosti na Zákoně, nýbrž proto, že byl ospravedlněn na základě víry. A proto (se člověk stává dědicem) na základě víry, a tím z milosti, poněvadž tak je ono zaslíbení jisté pro všechny potomky, a to nejen pro ty, kteří mají Zákon, ale i pro ty, kteří mají víru jako Abrahám.

Vždyť on je naším společným otcem – jak stojí v Písmu: ‚Ustanovil jsem tě za otce mnoha národů‘ – před Bohem, kterému on uvěřil, že oživuje mrtvé a volá k bytí to, co není. Ačkoli už nebylo naděje, on přece doufal a uvěřil, že se stane otcem mnoha národů, protože mu bylo řečeno: ‚Tak četné bude tvé potomstvo!‘

Abrahám se stává otcem všech věřících, nejen Židů, ale i ostatních, jak mu bylo zaslíbeno již v jeho prvotním povolání (Gn 12,2-3) a výslovně potvrzeno v Gn 17,5. Pavlova charakteristika Boží moci je možná narážkou na Boží stvořitelské slovo, ale nejspíš hlavně na Boží moc, která činí z hříšníka nového člověka. Abrahám je pro Pavla příkladem pevné víry – on si nemohl sáhnout na to, co mu bylo přislíbeno (četnost potomstva), a přece v to věřil, a to i v situaci, kdy bylo z lidského hlediska nemožné mít potomka, i ve chvíli, kdy byl vyzván obětovat svého syna, který měl být zárukou naplnění tohoto příslibu.

Víra se osvědčuje nejvíc tehdy, když člověk dochází na kraj svých možností, a přece se nevzdá a nepropadne beznaději a zmaru.

Lk 12,8-12

Ježíš řekl svým učedníkům: „Ke každému, kdo se ke mně přizná před lidmi, i Syn člověka se přizná před Božími anděly. Kdo však mě před lidmi zapře, bude zapřen před Božími anděly. Každému, kdo řekne slovo proti Synu člověka, bude odpuštěno; kdo by se však rouhal Duchu svatému, tomu odpuštěno nebude. Až vás budou předvádět do synagog na soud, před úřady a vrchnosti, nedělejte si starosti, jak a čím byste se hájili nebo co byste měli říci. V tu chvíli vás totiž Duch svatý poučí, co je třeba říci.“

V této pasáži je nejobtížnější pochopit, co má Ježíš na mysli rouháním Duchu svatému. Je možné se mýlit, je možné vystupovat kriticky a zpochybňovat víru v Ježíše Krista. Avšak ten, kdo pravdu poznal a zná, a přesto ji popírá, tomu nemůže být odpuštěno, protože mu nelze otevřít oči, protože vidí. S takovým člověkem nelze nic udělat, nelze mu nic odpustit, protože on o to nestojí. Evangelista chce zdůraznit, že ten, kdo se staví proti nabízenému daru spásy, kdo tento dar odmítá, nemůže být spasen, protože spásu nelze nikomu vnutit. Je samozřejmě otázkou, zda takový člověk skutečně existuje. Ale je to varování. Jednat proti tomu, co jasně poznávám jako pravdu, jako správné a závazné, jako dobro, je vždycky na pováženou, je to hra s ohněm.

Přiznání se k Ježíšovi před lidmi neznamená jen zapření víry z hlediska příslušnosti k církvi, nýbrž to znamená i zapření Ježíše skutky, tedy nekonáním toho, co patří k následování Ježíše Krista, k tomu být jeho učedníkem. Zapírání Ježíše skutky je mnohem rozšířenější než nepřiznat se k víře a církvi v současné době u nás, kdy de facto nic nehrozí, maximálně podiv či nepochopení.

V minulosti leckdo zažil při výslechu na StB to, o čem Ježíš mluví. Nejde o to, že by se člověk neměl na takovou situaci připravit, ale o to, že nemá spoléhat na vlastní chytrost (do té ho většinou pak chytí), nýbrž s pokorou spoléhat na Boha a zachovat si jasný rozum.