Úterý 21. 2. 23 – 7. týden v mezidobí

Masopustní úterý

Sir 2,1-13 (řec. 1-11)

Synu, přicházíš-li sloužit Pánu, připrav se na pokušení. Kroť své srdce a vytrvej, nedej se strhnout v době protivenství. Přimkni se k němu a neodvracej se, abys byl povýšen, až přijde tvůj konec. Přijmi vše, co tě potká, buď trpělivý, střídá-li se tvoje soužení. Vždyť zlato se tříbí v ohni a lidé milí Bohu v peci pokoření. Věř Bohu, a on se tě ujme, jdi po přímé cestě a důvěřuj v něho. Vy, kteří se bojíte Pána, čekejte na jeho slitování a neodbočujte, abyste nepadli. Vy, kteří se bojíte Pána, důvěřujte v něho, vaše odměna se neztratí. Vy, kteří se bojíte Pána, doufejte v dobro, věčnou radost a slitování. Pohleďte na dávná pokolení a vizte: Kdo doufal v Pána – a byl zklamán? Kdo setrval v jeho bázni – a byl opuštěn? Kdo ho vzýval – a nebyl vyslyšen? Vždyť Pán je milosrdný a dobrotivý, odpouští hříchy a zachraňuje v čas tísně.

Naučení knihy Sirachovec nabádá realisticky k trpělivosti, vytrvalosti na životní cestě s Bohem. Ta přináší lecjaké obtíže. Bůh své vyvolené nevede za ručičku, aby se jim vyhnulo všechno zlé a nepříjemné. Stejně jako ostatní lidi je nechává prát se se životem, protože jedině tak se člověk stává dospělým a jedině tak roste i ve víře. Bůh nakonec člověka dovede do cíle, ale jinak než tak, že by mu odstraňoval překážky z cesty. To by bylo nejen nedůstojné člověka i Boha, ale také by víra a věrnost byly velmi laciné a vypočítavé. 

Mk 9,30-37

Slova svatého evangelia podle Marka. Ježíš a jeho učedníci procházeli Galilejí, ale on nechtěl, aby o tom někdo věděl. Poučoval totiž své učedníky a říkal jim: „Syn člověka bude vydán lidem do rukou a zabijí ho, ale za tři dni po své smrti vstane.“ Oni však té řeči nerozuměli, ale báli se ho zeptat. Potom přišli do Kafarnaa. Když byl v domě, zeptal se jich: „O čem jste cestou rozmlouvali?“ Oni mlčeli, protože cestou mezi sebou rozmlouvali o tom, kdo z nich je největší. (Ježíš) se posadil, zavolal si svých Dvanáct a řekl jim: „Kdo chce být první, ať je ze všech poslední a služebníkem všech.“ Pak vzal dítě, postavil ho před ně, objal ho a řekl jim: „Kdo přijme jedno z takových dětí kvůli mně, mne přijímá; a kdo mne přijme, nepřijímá mne, ale toho, který mě poslal.“

Ježíš opět na cestě do Jeruzaléma připomíná svým učedníkům, že ho čeká obtížný, ba krutý závěr jeho pozemské existence, ale že to není konec všeho. Ježíš mluví o své smrti, učedníci se dohadují o vlastní důležitosti. Prostě jeho slova vytěsňují, protože se jim nehodí do konceptu, protože se bojí je přijmout, protože nevědí co s tím. A tak se zabývají vlastními problémy, vlastní důležitostí. Zcela mimo kontext. Ježíš zaujme místo učitele (posadí se) a sděluje jim základní zásadu jejich vzájemných vztahů, maximu pro jejich budoucnost. Být autoritou znamená sloužit všem, postavit se na poslední místo a zezdola vnímat potřeby těch, kdo jsou jeho autoritě svěřeni. A nakonec jim postaví doprostřed dítě, s nímž se ztotožní, tedy postaví se na poslední místo ve společnosti. Takový má být vztah učedníků mezi sebou. Tehdy budou plni Boha.