Neděle 21. 3. 2021

Jer 31,31-34

Hle, blíží se dni – praví Hospodin – kdy sjednám s Izraelovým a Judovým domem novou smlouvu: ne jako byla smlouva, kterou jsem sjednal s jejich otci, když jsem je vzal za ruku, abych je vyvedl z egyptské země; smlouva, kterou zrušili, ačkoli já jsem byl jejich pánem – praví Hospodin. Taková bude smlouva, kterou sjednám s Izraelovým domem po těch dnech – praví Hospodin: Vložím svůj zákon do jejich nitra, napíšu jim ho do srdce, budu jim Bohem a oni budou mým lidem! Nebude již učit druh druha, bratr bratra: „Poznej Hospodina!“ Neboť mě poznají všichni od nejmenšího do největšího – praví Hospodin. Jejich nepravosti jim odpustím a na jejich hřích už nevzpomenu.

Prorok Jeremiáš zaslibuje novou etapu v dějinách Izraele, v dějinách spásy. Zaslibuje novou smlouvu, která překoná tu, na níž Izrael postavil svou identitu, smlouvu ze Sinaje. Nejde o zrušení Zákona, nýbrž o jeho prohloubení. Tento Jeremiášův výrok sumarizovaně reinterpretuje Ex 19-24 (události na Sinaji). Výrok „budu jim Bohem a oni budou mým lidem!“ je pak ozvukem z Lv 26,12, ale i Dt 26,18. Na základě darovaného Zákona (Božích ustanovení – smlouvy) se lid stává Božím lidem a Hospodin jeho Bohem.

Zákon vložený do srdce znamená bezprostřední kontakt s Hospodinem, nový počátek poznání Hospodina, poznání v nejhlubším slova smyslu, poznání existenciální. S tím je spojeno ze strany Boží odpuštění, zahlazení viny. Jeremiášovo proroctví se otevírá do budoucnosti, o níž ani prorok nemá zcela jasno, zaslibuje obnovu celého Božího lidu do původního království Davidova (spojení Izraele a Judy, Severního a Jižního království, kde Severní v jeho době už 100 let neexistuje). To se naplní již zcela mimo prorokův historický obzor, a naprosto nečekaně a úplně jinak, než si mohl Jeremiáš ve své době představovat, skrze Ježíše Krista.

Kéž bychom měli Boží zákon vložen do srdce, kéž bychom dopřávali Hospodinu, aby i s námi, jeho přičleněným Božím lidem, tak jednal. Kéž máme ve svém nitru místo pro Boží přítomnost skrze jeho přikázání lásky.

Žid 5,7-9

Kristus v době, kdy jako člověk žil na zemi, přednesl s naléhavým voláním a se slzami vroucí modlitby k tomu, který měl moc ho od smrti vysvobodit, a byl vyslyšen pro svou úctu (k Bohu). Ačkoli to byl Syn (Boží), naučil se svým utrpením poslušnosti. Když tak dokonal (své dílo), stal se příčinou věčné spásy pro všechny, kteří ho poslouchají.

Autor Listu Židům reflektuje význam Ježíšova utrpení a kříže, a to ve vztahu k člověku. Ježíš, Syn Boží, prošel utrpením a smrtí jako každý člověk, on ovšem v dokonalé poslušnosti, tedy v lásce, vůči Otci. Tím naplnil své poslání a stal se pro každého člověka, který jej neodmítne, branou do nové existence.

Jan 12,20-33

Mezi těmi, kdo přišli do Jeruzaléma jako poutníci, aby se o svátcích zúčastnili bohoslužeb, byli i někteří pohané. Ti přišli k Filipovi, který byl z galilejské Betsaidy, a prosili ho: „Pane, rádi bychom viděli Ježíše.“ Filip šel a řekl to Ondřejovi; Ondřej a Filip pak šli a pověděli to Ježíšovi. Ježíš jim na to řekl: „Přišla hodina, kdy Syn člověka bude oslaven. Amen, amen, pravím vám: Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a neodumře, zůstane samo; odumře-li však, přinese hojný užitek. Kdo má svůj život rád, ztratí ho; kdo však svůj život na tomto světě nenávidí, uchová si ho pro život věčný. Jestliže mi kdo chce sloužit, ať mě následuje; a kde jsem já, tam bude i můj služebník. Jestliže mi kdo slouží, Otec ho zahrne poctou. Nyní je moje duše rozechvěna. Co mám říci? Otče, vysvoboď mě od té hodiny? Ale právě kvůli té hodině jsem přišel. Otče, oslav své jméno!“ Tu se ozval hlas z nebe: „Oslavil jsem a ještě oslavím.“ Lidé, kteří tam stáli a uslyšeli to, říkali, že zahřmělo. Jiní říkali: „To k němu promluvil anděl.“ Ježíš jim na to řekl: „Ten hlas se neozval kvůli mně, ale kvůli vám. Nyní nastává soud nad tímto světem, nyní bude vládce tohoto světa vypuzen. A já, až budu ze země vyvýšen, potáhnu všechny k sobě.“ Těmi slovy chtěl naznačit, jakou smrtí zemře.

V Janově evangeliu hrají významnou roli jiní apoštolové než u synoptiků, a to Ondřej a Filip a posléze Tomáš. Filip a Ondřej tu jsou zprostředkovateli mezi Ježíšem a řecky mluvícími bohabojnými (ti jsou z židovského hlediska považováni za pohany). Zájem těchto zbožných pohanů stojí do jisté míry v protikladu k nevíře Židů. Ježíš shrnuje pravidla následování, jež vedou k ochotě k sebevydanosti po vzoru Ježíšově. Zároveň naznačuje svůj tragický osud (tato scéna je jistou paralelou k Ježíšově modlitbě v Getsemanech, jak ji mají synoptická evangelia), který ale interpretuje jako oslavení. Svou smrtí na kříži naplňuje své poslání zprostředkování Boží lásky k člověku, lásky, která jde do krajnosti a tím překonává všechny překážky – táhne všechny k sobě.

Je snadné mluvit o lásce, vyzdvihovat Ježíšovu oběť, ale není tak úplně snadné vzít jeho slova vážně a skutečně z nich žít. Je k tomu zapotřebí značná dávka odvahy i trochu bláznovství, jak to nazval apoštol Pavel. Nicméně pokud se toho odvážíme, Ježíš nás přitáhne k sobě.