Neděle 21. 4. 2024 – 4. neděle velikonoční

Sk 4,8-12

Petr, naplněn Duchem Svatým, řekl: „Přední mužové v lidu a starší! Když se dnes musíme odpovídat z dobrého skutku na nemocném člověku, kým že byl uzdraven, tedy ať to víte vy všichni a celý izraelský národ: Ve jménu Ježíše Krista Nazaretského, kterého jste vy ukřižovali, ale kterého Bůh vzkřísil z mrtvých: skrze něho stojí tento člověk před vámi zdravý. On je ten ‚kámen, který jste vy stavitelé odhodili, ale z kterého se stal kámen nárožní‘. V nikom jiném není spásy. Neboť pod nebem není lidem dáno žádné jiné jméno, v němž bychom mohli dojít spásy.“

Petr neohroženě pokračuje v hlásání evangelia, i když už měl problémy. Ono uzdravení nebylo jen pomocí člověku, který byl celý svůj dosavadní život odkázán na pomoc druhých, ale také důkazem, že s Ježíšem Kristem nastává nová éra. Ono Ježíšem hlásané Boží království, Boží blízkost, není jen útěšným slovem, ale realitou. Bůh se skrze svou církev ujímá potřebných. Roli uzdravujícího dnes v mnoha ohledech plní lékaři a jiní lidé pečující o zdraví člověka, a to fyzické, duchovní, duševní i sociální. Ale to není všechno – Boží království znamená Boží přítomnost, a tu je možné zakoušet skrze církev ve svátostech, ve společenství modlitby, ve společenství víry, jež má lidské i Boží rysy. Ve své víře jsme odkázáni na společenství církve, i když si mnozí myslí, že mohou věřit bez církve. Bez církve (event. jiných náboženských společenství) a její tradice by se to ovšem ani nedozvěděli, i když to neznamená, že musejí chodit pravidelně do kostela nebo nějakého shromáždění.

1 Jan 3,1-2

Milovaní! Hleďte, jak velikou lásku nám Otec projevil, že se (nejen) smíme nazývat Božími dětmi, ale (že jimi) také jsme! Proto nás svět nezná, že nepoznal jeho. Milovaní, už teď jsme Boží děti. Ale čím budeme, není ještě zřejmé. Víme však, že až on se ukáže, budeme mu podobní, a proto ho budeme vidět tak, jak je.

Být Božím dítětem, synem nebo dcerou, je naplněním Božích příslibů. Nejen Izrael, ale každý člověk je skrze Krista novým způsobem jako individuum Božím dítětem. Ale autor listu nás ubezpečuje, že velikost této důstojnosti, tohoto nezrušitelného vztahu, ještě nevidíme a neprožíváme v plnosti, protože žijeme v podmínkách omezeného poznání, omezené schopnosti kontaktu s Bohem. Překročení této omezenosti nás teprve čeká. Tak se můžeme těšit. Nepřestaneme být Božími dětmi, ale budeme Bohu ještě mnohem blíž, v mnohem intenzívnějším partnerském vztahu.

Jan 10,11-18

Ježíš řekl: „Já jsem pastýř dobrý! Dobrý pastýř dává za ovce svůj život. Kdo je najatý za mzdu a není pastýř a jemuž ovce nepatří, (jak) vidí přicházet vlka, opouští ovce a dává se na útěk – a vlk je uchvacuje a rozhání – vždyť (kdo) je najatý za mzdu, tomu na ovcích nezáleží. Já jsem dobrý pastýř; znám svoje (ovce) a moje (ovce) znají mne, jako mne zná Otec a já znám Otce; a za ovce dávám svůj život. Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. Také ty musím přivést; a uposlechnou mého hlasu a bude jen jedno stádce, jen jeden pastýř. Proto mě Otec miluje, že dávám svůj život, a zase ho přijmu nazpátek. Nikdo mi ho nemůže vzít, ale já ho dávám sám od sebe. Mám moc (život) dát a mám moc ho zase přijmout. Takový příkaz jsem dostal od svého Otce.“

Nemyslím si, že jinými ovcemi myslel janovský Ježíš mimozemšťany, jak se to někdy pokoušejí někteří vykládat. Jde spíše o již rozdělující se církev a také o rozchod církve s židovstvím, možná má autor na mysli i pohany. Ježíš reprezentoval Boží vůli po spáse všech. Bůh má zájem o všechny lidi, i o ty, kteří o něj nestojí nebo se staví nepřátelsky vůči těm, kdo ho vyznávají. Nejednotnost křesťanů, jejich vzájemná rivalita a nepřátelství jsou velkou překážkou důvěryhodnosti křesťanství. A nejde jen o křesťany. Nenávist mezi jednotlivými náboženskými a duchovními skupinami a společnostmi je obrovskou překážkou víry vůbec. Normální člověk nemůže uvěřit v Boha, jenž by si přál smrt a zkázu těch, kdo v něj věří jinak nebo nevěří, protože takový Bůh by byl spíše zloduchem, reprezentantem zla, zkázy a neštěstí. A kdo by chtěl vyznávat takového Boha?

Ježíš reprezentuje Boha, který se dává k dispozici, který raději obětuje sám sebe než někoho jiného. Jakkoliv to zní paradoxně, tak v Ježíši se nesmrtelný Bůh obětuje pro člověka, sestupuje do hlubiny lidského utrpení, aby byl skutečně s člověkem a pro člověka. Bůh se v hořícím keři deklaruje jako ten, který tu byl, je a bude pro člověka. V Ježíši to naplnil doslova.