Neděle 21. 5. 2023 – 7. neděle velikonoční
Sk 1,12-14
Když byl Ježíš vzat do nebe, apoštolové se vrátili do Jeruzaléma z hory, která se nazývá Olivová. Je blízko Jeruzaléma, vzdálená jenom délku sobotní cesty. A když přišli (zase do města), vystoupili do hořejší místnosti, kde bydleli Petr a Jan, Jakub a Ondřej, Filip a Tomáš, Bartoloměj a Matouš, Jakub Alfeův, Šimon Horlivec a Juda, Jakubův (bratr). Ti všichni jednomyslně setrvávali v modlitbách spolu se ženami, s Ježíšovou matkou Marií a s jeho příbuznými.
Autor tu znovu uvádí seznam apoštolů, ovšem bez Jidáše. 11 Ježíšových učedníků se vrátilo do Jeruzaléma po zážitku Ježíšova „odchodu“ k Otci. Scénu Ježíšova vzetí do nebe autor Lk a Sk uvádí v obou svých spisech jako završení Ježíšova působení a poslání. Onen prožitek je vede společně se ženami a výslovně i Ježíšovou matkou Marií k modlitbě. Autor zdůrazňuje jejich jednotu. Sice se můžeme dohadovat, jak jejich modlitba vypadala, ale lze předpokládat, že to byla modlitba chvály, pravděpodobně i s pomocí žalmů. Důraz na přítomnost Ježíšovy rodiny (v řeckém textu stojí s „bratry“) je přípravou na vedoucí roli Ježíšových bratří/bratranců, zejména Jakuba, bratra Páně, v jeruzalémské obci. Za Ježíšova života byl postoj jeho rodiny k jeho činnosti velmi zdrženlivý až nechápavý a odmítavý; to se však v průběhu dění proměnilo. Po jeho smrti a zkušenosti se zmrtvýchvstáním se jeho blízcí stali protagonisty dění v Jeruzalémě. I zmínka o ženách je zajímavá, v prvotní církvi (a zde je líčen její počátek) hrají ženy téměř stejně důležitou roli jako muži. Začátek církve je spojen se společnou modlitbou Ježíšových stoupenců. Nové dílo je dobré začínat společnou modlitbou, společnýmhledáním Boží přítomnosti a vůle.
1 Petr 4,13-16
Milovaní! Radujte se, že máte účast na utrpení Kristově, abyste také mohli radostně jásat při jeho slavném zjevení. Když musíte snášet urážky pro Kristovo jméno, blaze vám, neboť na vás spočívá Duch slávy, to je Duch Boží. Ať nikdo z vás netrpí proto, že zavraždil nebo okradl, že někomu ublížil nebo jen že se míchal do záležitostí druhých lidí. (Trpí-li však,) že je křesťanem, za to se stydět nemusí; spíše ať Boha velebí, že je křesťanem.
Být křesťanem znamená být ochoten a schopen se vyrovnávat s nepřiznivými okolnostmi života. Utrpení, nepřízeň, negativní zkušenosti patří k životu, Ježíš nesliboval bezstarostný život. Nesmí však být, jak autor listu zdůrazňuje, důsledkem selhání, špatného jednání, hříchu. Hřích má své důsledky, ale to není utrpení pro Kristovo jméno. Být hrdý na to, že jsem křesťanem, vnitřně hrdý, se dnes moc nenosí.
Jan 17,1-11a
Ježíš pozvedl oči k nebi a modlil se: „Otče, přišla ta hodina. Oslav svého Syna, aby Syn oslavil tebe. Obdařils ho mocí nade všemi lidmi, aby dal věčný život všem, které jsi mu dal. Věčný život pak je to, že poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista. Já jsem tě oslavil na zemi: dokončil jsem dílo, které jsi mi svěřil, abych ho vykonal. Nyní oslav ty mne u sebe, Otče, slávou, kterou jsem měl u tebe, dříve než byl svět. Zjevil jsem tvé jméno lidem, které jsi mi dal ze světa. Byli tvoji a mně jsi je dal a zachovali tvoje slovo. Nyní poznali, že všechno, cos mi dal, je od tebe; vždyť slova, která jsi dal mně, dal jsem jim. Oni je přijali a skutečně poznali, že jsem vyšel od tebe, a uvěřili, že jsi mě poslal. Já prosím za ně. Neprosím za svět, ale za ty, které jsi mi dal, vždyť jsou tvoji; a všechno mé je tvé a všechno tvé je mé. V nich jsem oslaven. Už nejsem na světě, ale oni jsou na světě; a já jdu k tobě.“
Toto čtení z Janova evangelia přináší první část tzv. Ježíšovy velekněžské modlitby. Ježíš stojí před rozhodujícím okamžikem svého života, jenž znamená rozhodnutí obětovat vlastní život. Synoptická tradice má na tomto místě Ježíšův zápas (modlitbu) v Getsemanech. V Janově evangeliu se mluví o oslavě (srov. i Jan 12,27-32: právě tento úsek bývá označován za paralelu getsemanské perikopy) – tato oslava ovšem znamená smrt na kříži a odchod k Otci. Ježíš (stejně jako Pavel ve Skutcích) rekapituluje své poslání od Otce a jeho naplnění. Vše, co až do tohoto okamžiku dělal, bylo zacíleno na zjevení pravé Boží podoby, podstaty Božího bytí, jímž je láska. Ti, kdo to přijali, kdo přijali jeho samého (uvěřili v něj a jeho poslání), již stojí v intimním společenství s Otcem, již mají podíl na věčném životě. V Ježíši se zjevuje pravá Boží tvář, proto ti, kdo věří Ježíše, Boha poznávají (znají jeho jméno, mají v sobě jeho slovo). Ježíš na konci svého života prosí za ně, protože tak jako svět temnoty nenávidí jeho samotného, bude nenávidět i je. Jsou a budou ohrožováni zlem a potřebují Boží ochranu, Boží sílu. Ježíš je oslaven ve svých učednících, v těch, kdo pokračují v jeho poslání, v jeho vztahu k Bohu a v jeho nasazení pro záchranu světa, tedy pro jeho návrat k Bohu. Ježíš mluví o slovech, která přijal a dal dál svým učedníkům. Nejde tak především o slova jako taková, nýbrž o lásku – ta je tím hlavním slovem a také jediným zásadním přikázáním. Skrze lásku lze poznat, kdo je Ježíš a jaký je Bůh. Pravá láska otevírá oči, vnitřní zrak člověka.
Ježíš chce být oslaven i v nás, protože i my jsme jeho následovníci. I od nás očekává, že půjdeme jeho cestou v síle zakotvenosti v Bohu. Oslavení, o němž tu je řeč, není něco ve smyslu triumfálního pochodu nebo velkolepých slavností, nýbrž jde o zjevení pravdy, zjevení Boha jakožto Boha a zjevení díla jakožto díla Božího. Ježíš má být oslaven ve svých učednících, tedy má se stát zřejmým, že jejich život a působení jsou Božím dílem, pokračováním toho, jak se Bůh dal a dává poznat v Ježíši.
