Úterý 21. 5. 2024 – 7. týden v mezidobí
Jak 4,1-10
Milovaní! Z čeho (vznikají) války, z čeho boje mezi vámi? Jen z vašich žádostí, které bojují ve vašich údech. Žádáte, ale nemáte; zabíjíte a nenávidíte, a (přesto) nemůžete dosáhnout (ničeho); bojujete a válčíte, ale (nic) nemáte, protože neprosíte. Prosíte, a (nic) nedostáváte, protože prosíte špatně: chcete to potom rozplýtvat na své rozkoše. Vy (duše) nevěrné, nevíte, že spřátelit se s tímto světem znamená znepřátelit se s Bohem? Kdo chce tedy být přítelem světa, stává se nepřítelem Božím. Myslíte, že nadarmo stojí v Písmu: Duch, který v nás přebývá, má nás až k žárlivosti rád? Tím větší je však také milost, kterou dává. Proto se praví: ‚Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost‘. Proto se podřizujte Bohu. Proti ďáblu se vzepřete, a uteče od vás. Přijďte blíže k Bohu, a (Bůh) přijde blíže k vám. Umyjte své ruce, hříšníci, a očisťte své srdce, (lidé) obojetní! Uvědomte si svou ubohost, naříkejte a plačte. Váš smích ať se obrátí v nářek a vaše radost ve smutek. Pokořte se před Pánem, a on vás povýší.
Autor tohoto listu navazuje na židovskou mudroslovnou tradici a v jejích intencích mu jde o správný život. Zdrojem lidského utrpení, jež vzniká v lidských vztazích, je egoismus, uspokojování vlastního já na úkor druhých. Autor to nazývá žádostivostí, touhou po tom získat co nejvíc pro sebe. Prosby o pomoc, o vyslyšení jsou neúčinné, jestliže jsou vedeny nepravými úmysly, egoismem. Světem nemyslí společnost jako takovou, ale svět hříchu, což v mnoha ohledech pro židovské autory pohanský svět byl. Proti otročení různým závislostem staví Boží lásku. Bůh usiluje o člověka, o jeho dobro, ale člověk musí být ochoten jednat v souladu s touto Boží láskou. Výzva „Přijďte blíže k Bohu, a (Bůh) přijde blíže k vám.“ je apelem na člověka, aby využíval Boží nabídky, Božího zájmu a obrátil se k němu tváří a šel mu vstříc.
Mk 9,30-37
Slova svatého evangelia podle Marka. Ježíš a jeho učedníci procházeli Galilejí, ale on nechtěl, aby o tom někdo věděl. Poučoval totiž své učedníky a říkal jim: „Syn člověka bude vydán lidem do rukou a zabijí ho, ale za tři dni po své smrti vstane.“ Oni však té řeči nerozuměli, ale báli se ho zeptat. Potom přišli do Kafarnaa. Když byl v domě, zeptal se jich: „O čem jste cestou rozmlouvali?“ Oni mlčeli, protože cestou mezi sebou rozmlouvali o tom, kdo z nich je největší. (Ježíš) se posadil, zavolal si svých Dvanáct a řekl jim: „Kdo chce být první, ať je ze všech poslední a služebníkem všech.“ Pak vzal dítě, postavil ho před ně, objal ho a řekl jim: „Kdo přijme jedno z takových dětí kvůli mně, mne přijímá; a kdo mne přijme, nepřijímá mne, ale toho, který mě poslal.“
Ježíš mluví se svými učedníky a podruhé jim staví před oči to, co ho čeká, mluví o své smrti. Oni jako obvykle v podání Markova evangelia nic moc nechápou. Ježíš je připravuje na to, že ho čeká smrt, a oni rozmlouvají o tom, kdo je z nich nejdůležitější a nejlepší. S Ježíšovým myšlením se zcela míjejí, jedou si po svém, protože tomu, co on říká, nejsou ochotni věřit. To na ně klade příliš velké nároky. To se člověku občas stává, když si nechce připustit realitu, že si najde nějaký únik. Pro učedníky tím únikem je debata o důležitosti jednoho každého. Na rozdíl od nich Ježíš vnímá to, čím se zabývají. Nevyčítá jim, že ho nevnímají, že neslyší, co on jim sděluje, že jsou sebestřední, nýbrž využívá situace, aby jim jejich soupeření ukázal ze zcela jiné perspektivy: kdo touží po předním místě, nechť přijme zodpovědnost za všechny. Autorita je službou, ne místem na výsluní. A na dítěti, jež v té době nemělo společensky žádný statut, jim ukazuje, oč jde v Božím království: je třeba si všímat těch, kterých si všímá Ježíš, oněch malých, obyčejných lidí společensky na rovině dětí, a těm se věnovat, jim sloužit. Kdo to bude dělat, nepůjde jen ve stopách Ježíšových, nýbrž bude jako Ježíš plnit Boží vůli.
