Pátek 21. 7. 2023 – 15. týden v mezidobí
Ex 11,10-12.14
Mojžíš a Árón učinili před faraónem divy, ale Hospodin zatvrdil faraónovo srdce, takže syny Izraele ze své země nepropustil. Hospodin řekl Mojžíšovi a Árónovi v egyptské zemi: „Tento měsíc bude pro vás začátkem měsíců; bude to pro vás první měsíc v roce. Řekněte celému společenství Izraele: Desátého dne tohoto měsíce ať si každý opatří beránka pro rodinu, beránka pro dům. Jestliže však je rodina tak malá, že beránka sníst nestačí, ať si vezme ze sousedství, které je (tomu) domu nejbližší, tolik osob do počtu, kolik stačí beránka sníst. Beránek ať je bezvadný, ve stáří jednoho roku, sameček. Můžete ho vzít z jehňat nebo kůzlat. Uchováte ho až do čtrnáctého dne tohoto měsíce, kdy ho k večeru zabije celé shromážděné společenství Izraele. Pak ať vezmou trochu jeho krve a pomažou jí obě veřeje i příčný trám (nad nimi) v domech, kde ho budou jíst. Ať jedí maso tu noc, ať ho jedí pečené na ohni s nekvašenými chleby a hořkými bylinami. Nesmíte ho jíst za syrova nebo uvařeného ve vodě, ale jen upečeného v ohni, i hlavu s nožkami a vnitřnostmi. Nic z něho nenecháte na ráno. Co by z něho zbylo do rána, spalte v ohni. Budete ho pak jíst takto: Mějte přepásaná bedra, obuv na nohou a hůl v ruce, a jezte ve spěchu. Neboť je to Hospodinova Pascha (Přejití). Oné noci přejdu egyptskou zemí a pobiji všechno prvorozené v egyptské zemi jak u lidí, tak u dobytka. Nad všemi egyptskými bohy vykonám soud. Já, Hospodin. Pro vás však bude krev (beránka) sloužit jako znamení na domech, že tam přebýváte. Když uvidím krev, přejdu vás, a tak uniknete ničící ráně, až budu zabíjet po egyptské zemi. Tento den si uchováte jako památný a budete ho slavit jako Hospodinův svátek. Budete ho slavit po všechna svá pokolení jako ustanovení věčné.“
Faraon se nedal přesvědčit ničím z toho, co Mojžíš s Áronem způsobili, i když jednali z Boží moci. Zatvrzelé srdce se nedá přesvědčit prakticky ničím. Nakonec nezbude nic jiného než přímý Boží zásah. Teprve ten donutil faraona Izrael propustit. Teprve když došlo přímo na něj, když přišel o následníka trůnu a zkáza postihla celou zemi, tak se rozhodl podvolit. Zároveň se tato noc zkázy stala pro Izrael nocí záchrany, kterou si mají připomínat každý rok. Jde o oslavu osvobození z otroctví.
Text obsahuje legendu (etiologii) vzniku svátku Velikonoc (svátku beránka a nekvašených chlebů). Původně šlo o dva zemědělské svátky, pastevecký (beránek) a rolnický (nekvašený chléb), jež se slavily o prvním jarním úplňku, tedy jako počátek nového roku. Izrael spojil tyto zemědělské svátky s nejdůležitější událostí svých dějin, vysvobozením z egyptského otroctví, tedy je ukotvil v posvátné historii své existence.
Mt 12,1-8
V ten čas šel Ježíš v sobotu obilím. Jeho učedníci měli hlad, a proto začali trhat klasy a jíst. Farizeové to uviděli a řekli mu: „Hle, tvoji učedníci dělají, co se v sobotu dělat nesmí!“ On však jim odpověděl: „Nečetli jste, co udělal David, když měl hlad on i jeho družina? Jak vešel do Božího domu a jedl posvátné chleby, které nesměl jíst ani on, ani jeho družina, ale jen kněží? Nebo nečetli jste v Zákoně, že v sobotu kněží v chrámě porušují sobotu, a (přece) jsou bez viny? Říkám vám, že zde je (někdo) víc než chrám! Kdybyste věděli, co znamená: ‚Milosrdenství chci, a ne oběť‘, neodsuzovali byste nevinné. Neboť Syn člověka je pánem nad sobotou.“
Jaký hlad museli mít učedníci, když se živili vydroleným zrním! Kdo to jednou zkusil, tak ví, že to není nic moc. Ti úzkostliví kritici nevnímají bídu a hlad druhých, nýbrž se pohoršují kvůli nedodržování předpisů. Ježíš jejich kritiku briskně odmítne, protože člověk a naplnění jeho základních životních potřeb jsou důležitější než naplnění předpisu. Tento nemilosrdný postoj je připisován farizejům. Je však třeba říci, že to nepochybně neplatilo o všech, protože pozdější rabíni razili názor, že je při záchraně člověka (tedy k vyhladovělého) je lépe porušit jeden sabat, aby onen ohrožený člověk mohl slavit množství dalších sabatů. Ježíš mluví z autority Syna. Ježíš neproblematizuje ustanovení sabatu jako takové, nýbrž onu zlobu a úzkoprsost, která de facto v očích člověka činí Boha zlým a nepřejícím a zatěžuje člověka vinou. Sabat (pro nás neděle) je důležitým institutem na ochranu člověka, na ochranu jeho svobody a rozvoje jeho osoby, protože to je den, který má člověk strávit v radosti z Boha, v radosti ze svobody. Proto se v ten den nemá pracovat, aby se člověk vymanil z pout každodenní dřiny, pracovní rutiny, aby si mohl vydechnout a dělat to, co jej těší, co jej rozvíjí, setkávat se s blízkými, radovat se z Boha. Radost z Boha je něco velmi podstatného, na co jsem v mnoha ohledech dost zapomněli.
Takoví mravokárci dodnes nevymřeli: někdy v dobré víře, někdy ze zloby a vlastního neuspokojení či frustrace nakládají na lidi břemena, jež jsou pro ně neúnosná, a tepou je, když je nejsou s to unést nebo je odhodí a vzbouří se.
