Neděle 21. 7. 2024 – 16. neděle v mezidobí

Jer 23,1-6

Běda pastýřům, kteří ničí a rozptylují stádo, které pasu – praví Hospodin. Proto praví Hospodin, Bůh Izraele, o pastýřích, kteří pasou můj lid: Vy jste rozptýlili mé stádo a rozehnali jste ho, nestarali jste se o ně; proto já se postarám o vás pro špatnost vašich skutků – praví Hospodin. Já shromáždím zbytky svého stáda ze všech zemí, kam jsem ho vyhnal, a přivedu je nazpět na jejich luhy, porostou a rozmnoží se. Vzbudím nad nimi pastýře, kteří je budou pást, nebudou se již bát ani strachovat, už se neztratí – praví Hospodin. Hle, blíží se dni – praví Hospodin – kdy vzbudím Davidovi spravedlivý výhonek, krále, který bude panovat moudře a konat právo a spravedlnost na zemi. Za jeho dnů dojde Juda spásy a Izrael bude bydlet v bezpečí. To je jméno, kterým ho budu nazývat: „Hospodin je naše spravedlnost.“

Prorok Jeremiáš se kriticky vyjadřuje k situaci, v níž se ocitl izraelský národ (Juda), jehož představitelé ho zradili, opustili, takže se velká část národa ocitla ve vyhnanství. Přesto prorok zaslibuje záchranu, protože Hospodin svůj lid neopouští. Situace je zlá, ale existuje naděje na změnu. Proroctví se sice týká primárně bezprostřední situace 6. stol. př. n. l., ale obsahuje zaslíbení do budoucna. Tím skutečným pastýřem, králem davidovského střihu bude Boží vyvolený, ten, kdo Boží spravedlnost (svatost a lásku) naplní beze zbytku – mesiáš, Boží Syn, Ježíš z Nazareta.

Ef 2,13-18

Bratři! Protože jste nyní spojeni s Kristem Ježíšem, vy, kteří jste kdysi byli vzdálení, stali jste se blízkými Kristovou krví. Jen on je náš pokoj: obě dvě části (židy i pohany) spojil vjedno a zboural přehradu, která je dělila, když na svém těle zrušil (příčinu) nepřátelství, která (záležela) v Zákoně s jeho příkazy a ustanoveními. Tak vytvořil ve své osobě z těchto dvou (částí) jediného nového člověka, a tím zjednal pokoj a křížem usmířil obě (strany) s Bohem v jednom těle, aby tak sám na sobě udělal konec onomu nepřátelství. A pak přišel a zvěstoval pokoj vám, kteří jste byli daleko, i těm, kteří byli blízko, neboť skrze něho máme my i vy přístup k Otci v jednom Duchu.

Autor Listu Efezanům používá obraz Jeruzalémského chrámu, kde byl nápis zapovídající pohanům vstup do nádvoří Izraele. Navazuje tak na apoštola Pavla, když mluví o sjednocení Židů i pohanů skrze Ježíše Krista. Zdůrazňuje tak univerzalitu Ježíšovy výkupné oběti – díky ní je přístup k Bohu v plnosti otevřen každému člověku bez ohledu na jeho původ, sociální statut, pohlaví, národnost …

Mk 6,30-34

Apoštolové se shromáždili u Ježíše a vypravovali mu všechno, co dělali a učili. Řekl jim: „Pojďte i vy někam na opuštěné místo a trochu si odpočiňte.“ Pořád totiž přicházelo a odcházelo tolik lidí, že neměli čas ani se najíst. Odjeli tedy lodí na opuštěné místo, aby tam byli sami. Mnozí je viděli odjíždět a poznali jejich úmysl. Ze všech měst se tam pěšky sběhli a byli tam před nimi. Když (Ježíš) vystoupil, uviděl velký zástup a bylo mu jich líto, protože byli jako ovce bez pastýře; a začal je poučovat o mnoha věcech.

Učedníci se vrátili plni nadšení ze své mise, na niž je vyslal Ježíš. Byli plni dojmů a potřebovali to všechno Ježíšovi vypovědět. Ježíš vnímá jejich potřebu se sdělit i jejich únavu z cesty a nabízí jim intimitu samoty a odpočinku, což v neustálém návalu lidí nebylo možné. Jenže se to nepodařilo a učedníci museli intimitu s Ježíšem oželet, protože lidé tam byli před nimi. Ježíš dal přednost těm potřebnějším. Učedníci s ním byli neustále, davy, kterého vyhledaly, nikoliv, a i tito lidé byli unavení a potřební. Tato krátká perikopa mluví o tom, že učedník má nárok na odpočinek, ale také o tom, že člověk se občas musí vzdát blízkosti toho, na němž mu záleží, jehož zájem potřebuje, protože může být někdo potřebnější. Je to Ježíš, kdo rozhoduje o prioritách. Leckdy to tak máme v životě i my, ať už v roli učedníků, nebo Ježíšově.