Neděle 14. 8. 2022 – 21. neděle v mezidobí

Iz 66,18-21

Toto praví Hospodin: „Znám jejich skutky a jejich myšlenky. Přijdu, abych shromáždil všechny národy a jazyky. Přijdou a uzří mou slávu. Udělám na nich znamení a pošlu (některé) z těch, kdo se zachrání, k národům Taršíše, Putu, Ludu, Mešechu, Rošu, Tubalu, Javanu, k dálným ostrovům, k těm, kteří o mně neslyšeli mluvit a neviděli mou slávu. Budou hlásat národům mou slávu. Přivedou všechny vaše bratry ze všech národů jako dar Hospodinu na koních, na vozech, na nosítkách, na mezcích a na dromedárech na mou svatou horu do Jeruzaléma – praví Hospodin – jako když synové Izraele přinášejí v čistých nádobách dary do Hospodinova domu. A také z nich si vezmu kněze a levity“ – praví Hospodin.2

Tyto verše jsou z poslední kapitoly knihy Izajáš a jsou součástí závěrečné vize obnovy Jeruzaléma. Pozoruhodný je v této kapitole univerzalistický tón. Jeruzalém bude centrem Hospodinova kultu, úcty k Hospodinu, pro všechny národy. Hospodin je Bohem všech lidí, není jen pro Izrael. Dokonce si i z nevyvolených národů vyvolí své služebníky – kněze a levity. Výlučnost Izraele i genealogické linie (příslušnost ke kmeni Lévy) jsou zde výrazně relativizovány. Nejsou popřeny, ale je ukázána omezenost jejich platnosti.

Bohu nelze předepisovat, co smí a nesmí. Omezené jsou pouze naše představy a tradice.

Žid 12,5-7.11-13

Bratři! Zapomněli jste, že Bůh vás povzbuzuje jako své syny: `Když tě Pán vychovává, můj synu, neber to na lehkou váhu, ani neklesej na mysli, když tě kárá. Pán totiž trestá toho, koho má rád, a šlehá každého, koho uznává za svého syna. V té kázni vytrvejte! Bůh s vámi jedná jako se svými syny. Vždyť kterého syna otec nekárá? Pokud ovšem (taková přísná) výchova trvá, nezdá se radostná, nýbrž bolestná, ale potom to nese těm, kdo jí prošli, ovoce míru, totiž spravedlnost. Posilněte proto ochablé ruce a klesající kolena. Připravte pro své kroky přímé stezky, aby se chromý (úd) nevymkl, ale spíše uzdravil.

Představy o výchově dětí dnes s autorem těchto slov nesdílíme; ve starověku byla však taková výchova běžná. Smyslem těch slov je ujištění adresátům, že i když procházejí složitými životními situacemi (pronásledováním), tak to není znamení Boží nepřízně nebo nezájmu, nýbrž možností růstu ve víře, v oddanosti vůči Bohu. Skrze obtíže může člověk růst, když je schopen je překonávat a nevzdávat to. Autorovi jde o to, aby jeho adresáti vydrželi, nezalekli se obtíží, které jimi přináší příslušnost ke Kristu (k církevnímu společenství), nemalomyslněli, nezvlažněli, nebo dokonce neodpadli. I takové případy už totiž na konci 1. století nastávaly. Křesťanská společenství se dostávají do konfliktu s většinou společností, křesťané jsou pronásledováni, vězněni, stavěni před soud, ostrakizováni, marginalizováni ve společnosti, což od nich vyžadovalo velkou dávku statečnosti, aby se nevzdali cesty, na niž nastoupili.  

Jak je vidět, už tehdy křesťané řešili problém, proč Bůh nezasáhne, proč se jim taková příkoří dějí, tedy problém teodiceje. S tím zápasíme dodnes.

Lk 13,22-30

Ježíš se ubíral od města k městu, od vesnice k vesnici, učil a pokračoval v cestě do Jeruzaléma. Někdo se ho zeptal: „Pane, je málo těch, kdo budou spaseni?“ Řekl jim na to: „Usilujte o to, abyste vešli těsnými dveřmi! Říkám vám: Mnoho se jich bude snažit vejít, ale nebudou moci. Jakmile se pán domu zvedne a zavře dveře, a vy zůstanete venku a začnete tlouci na dveře a volat: ‚Pane, otevři nám!‘, odpoví vám: ‚Neznám vás, odkud jste.‘ Tu začnete říkat: ‚(Vždyť) jsme s tebou jedli a pili a učil jsi nás na ulicích!‘ Ale on vám odpoví: ‚Nevím, odkud jste. Pryč ode mě, všichni jste páchali nepravosti!‘ Tam bude pláč a skřípění zubů, až uvidíte, jak Abrahám, Izák, Jakub a všichni proroci jsou v Božím království, ale vy budete vyhnáni ven. A přijdou od východu a od západu, od severu a od jihu a zaujmou místo u stolu v Božím království. Ano, jsou poslední, kteří budou prvními, a jsou první, kteří budou posledními.“

Varovné poselství z Lukášova evangelia nabádá, aby člověk nespoléhal na vnější věci, na příslušnost k církvi, k nějakému společenství, na dodržování vnějších pravidel. Vcházet těsnými dveřmi znamená vzít víru v Ježíše a jeho slova vážně a proměnit podle toho svůj život. Nejde o to vymýšlet si utrpení a neprožívat radost, zamítat zábavu, cokoliv příjemného apod., nýbrž o to, aby člověk nežil sobecky, aby nežil jen sám pro sebe, event. pro nejbližší rodinu, ale viděl i potřeby druhých a dokázal na ně reagovat v rámci svých možností.

Je to obdoba Matoušova podobenství o králi, který rozlišuje mezi kozly a ovcemi, tedy mezi těmi, kdo reagovali na nouzi druhých lidí a kdo ne. Protože v druhých, zejména potřebných, potkává člověk Krista. To je sice dnes poněkud zprofanované vyjádření, ale kritériem náležení ke Kristu, a tedy získání podílu na trvalém stavu naplněnosti, radosti a lásky, je účinná účast na životě druhých, zejména těch, kdo potřebují pomoc, zájem, pozornost…