Sobota 21. 9. 2024 – 24. týdne v mezidobí, svátek sv. Matouše

Ef 4,1-7.11-13

Povzbuzuji vás já, vězněný pro Pána: Žijte způsobem hodným toho povolání, které jste dostali: buďte přitom všestranně pokorní, mírní a trpěliví; snášejte se navzájem v lásce a horlivě se snažte zachovávat jednotu ve smýšlení, spojeni poutem pokoje. Jen jedno je ono ta-jemné tělo, jen jeden Duch a stejně tak jen jedno vytoužené dobro, ke kterému jste byli povoláni. Jeden Pán, jedna víra, jeden křest. Jeden Bůh a Otec všech, který je nade všemi, proniká všecky a je ve všech. Ale každému z nás byly uděleny duchovní dary v takové míře, v jaké je chtěl Kristus dát. Tak určil jedny za apoštoly, jiné za kazatele mluvící pod vlivem vnuknutí, jiné za misionáře, jiné pak za pastýře a učitele, aby připravili křesťany k úkolům, které mají plnit, aby Kristovo tělo dělalo pokroky, dokud nedojdeme všichni k jednotě ve víře a v poznání Božího Syna, k mužné zralosti, k onomu věku, kdy se na nás uskuteční Kristova plnost.

Co je to žít způsobem hodným povolání být křesťanem? Ony morální postoje, o nichž je tu řeč, jsou jakýmsi doprovodným jevem, nikoliv tím, oč jde. Být křesťanem neznamená na prvním místě být dobrým člověkem (k tomu jsou povoláni všichni lidé a redukce křesťanství na morálku má katastrofální důsledky pro samotné křesťanství), nýbrž žít a radovat se z toho, že mohu náležet Bohu v Trojici, že mohu jít po své životní cestě s Ježíšem Kristem po boku, že mohu odvážně milovat a důvěřovat v dobrý konec, ve vítězství dobra, krásy a lásky. To je i ona mužná zralost. Autor Listu Efezanům navazuje na Pavla, když mluví o rozličných úkolech, které mají zastávat podle svých obdarování různí lidé v církvi. Není důležité, jaký mají úkol a dar, nýbrž jak je využití ve prospěch celku. Všichni jsou spojeni do jednoho těla jednou vírou a jedním křtem, stejným darem Ducha, ale každý má své poslání – to je třeba naplnit tak, aby církev plnila jako celek to základní poslání, a to hlásat evangelium.

Mt 9,9-13

Když Ježíš šel ze svého města, uviděl v celnici sedět člověka, který se jmenoval Matouš. A řekl mu: „Pojď za mnou!“ On vstal a šel za ním. Když byl Ježíš u stolu v jeho domě, přišlo mnoho celníků a hříšníků a zaujali místo u stolu s ním a s jeho učedníky. Když to viděli farizeové, řekli jeho učedníkům: „Proč váš Mistr jí s celníky a hříšníky?“ On to zaslechl a řekl: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Jděte a naučte se, co znamená: ‘Milosrdenství chci, a ne oběť.’ Nepřišel jsem totiž povolat spravedlivé, ale hříšníky.“

Matouš šel hned za Ježíšem, nerozpakoval se a šel, nekladl si podmínky, nýbrž šel s radostí a také to patřičně oslavil. Setkání s Ježíšem má být vždy důvodem k oslavě, k hodům, k radosti. Ježíš sám říká, že přišel povolat hříšníky, tedy lidi, kteří si nedělají nárok na mravní a náboženskou dokonalost. Přišel povolat lidi, kteří mají zájem o jeho nabídku, kterým něco chybí, kteří něco potřebují a po něčem touží. Přišel kvůli nám, aby nás doprovázel na cestě naplňování našich tužeb, našich nedostatečností, našeho hledání pravého štěstí a pravé radosti.

Farizejové se pohoršují nad tím, s kým se Ježíš stýká, ale nejdou k němu přímo, nýbrž to berou přes učedníky. Nejspíš ve snaze je od Ježíše odradit, Ježíše v jejich očích zpochybnit. Ježíš je odkazuje do patřičných mezí, když zdůrazňuje, že milosrdenství je víc než cokoliv jiného, což bylo již intencích např. starozákonních žalmů i proroků. Bůh si nevybírá a stojí – na rozdíl od lidí mluvících často jeho jménem – o každého člověka.