Neděle 22. 10. 2023 – 29. neděle v mezidobí

Iz 45,1.4-6

Tak praví Hospodin o svém pomazaném Kýrovi: „Vzal jsem ho za pravou ruku, abych mu podmanil národy, abych odpásal bedra králů, abych před ním otevřel vrata, aby žádná brána nezůstala uzavřena. Pro svého služebníka Jakuba, pro Izraele, svého vyvoleného, zavolal jsem tě jménem, poctil jsem tě, i když jsi mě neznal. Já jsem Hospodin, jiný není, není Bůh mimo mne. Přepásal jsem tě, i když jsi mě neznal, aby se poznalo od východu slunce i od západu, že mimo mne jiný není. Já jsem Hospodin, a nikdo jiný.“

Tento text je obzvlášť podivuhodný, neboť Hospodinovým pomazaným – mesiášem – se tu nazývá perský král Kýros, pohan. Tento Izajášův výrok chce říci, že Hospodinu se nevymyká z ruky nic a nikdo, že on je skutečným pánem světa a dokáže použít i vládce jiného národa ve prospěch svého vyvoleného lidu. Ač Kýros Hospodina nezná, přesto je jím vyvolen k velmi důležitému úkolu. Hospodin ve svém jednání není omezen na ty, kdo se k němu hlásí, kdo si myslí, že k němu patří, nýbrž volí i jiné, aby naplnili jeho vůli. To neplatí jen o Kýrovi, to platí i o dnešních lidech. Nemůžeme si dělat nárok, že my jediní jsme dobrými Božími nástroji. 

V textu zaznívá ještě další velmi podstatná věc, a to výlučný monoteismus. Hospodin je jediný Bůh, žádní jiní bohové nejsou. To je také výsledek babylonského zajetí. Již za krále Josiáše se po roce 622 př. n. l. začal výrazně prosazovat monoteismus, ale ten byl spíše záležitostí vrchních vzdělaných vrstev. Od babylonského zajetí se stává obecným majetkem Izraele. Neštěstí exilu tak vedlo k prohloubení poznání Hospodina i víry Izraelitů.

1 Sol 1,1-5b

Pavel, Silván a Timotej soluňské církevní obci, která je ve spojení s Bohem Otcem a s Pánem Ježíšem Kristem. Milost vám a pokoj! Stále děkujeme Bohu za vás za všechny, když si vás připomínáme ve svých modlitbách. Před naším Bohem a Otcem vzpomínáme bez přestání, jak je vaše víra účinná, láska obětavá a naděje v našeho Pána Ježíše vytrvalá. Víme o vašem vyvolení, bratři Bohem milovaní. Když jsme vám přinesli evangelium, nebyla to jen pouhá slova, naopak: bylo to provázeno (projevy) moci, (činností) Ducha Svatého a hlubokým přesvědčením.

Úvodní pasáž Prvního listu Soluňanům (Tesaloničanům), což nejstarší Pavlův známý list, nesjpíš z r. 50/51, obsahuje klasický dopisový formulář: představení autora listu (zde je rozšířeno o Pavlovy spolupracovníky), jmenování adresáta jímž je zde církevní obec, charakterizovaná svým náležením k Bohu Otci a Ježíši Kristu. Pak následuje pozdrav – přání milosti a pokoje, který má kvaziliturgický charakter. Přání milosti a pokoje je přáním s eschatologickým přesahem, protože jde o zásadní Boží dary, jejich plné naplnění je za hranicemi této skutečnosti, ale které již působí a obec posunují k onomu horizontu definitivního společenství s Bohem. Po těchto standardních částech úvodu listu následuje díkučinění, tedy vyjádření vděčnosti Bohu za obec a zároveň obci za její účinné přijetí evangelia, projevující se pevnou vírou, obětavou láskou a vytrvalou nadějí. Objevuje se zde tedy ona klasická pavlovská triáda víra, naděje, láska.

Mt 22,15-21

Farizeové odešli od Ježíše a uradili se, jak by ho chytili za slovo. Poslali k němu své učedníky zároveň s herodovci, aby mu řekli: „Mistře, víme, že jsi pravdomluvný a že učíš cestě k Bohu podle pravdy. Nedbáš lidských ohledů, nehledíš totiž na to, čím kdo je. Pověz nám tedy: Co myslíš, je dovoleno platit daň císaři, nebo ne?“ Ježíš prohlédl jejich zlý úmysl a odpověděl: „Co mě pokoušíte, pokrytci? Ukažte mi peníz, kterým se platí daň!“ Podali mu denár. Zeptal se jich: „Čí je to obraz a nápis?“ Odpověděli: „Císařův.“ Tu jim řekl: „Dávejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu.“

Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá. Farizeové a herodovců chtěli zahnat Ježíše do úzkých, znemožnit jej v očích lidí, protože byl velmi úspěšný a vyhledávaný učitel i léčitel. Spor má politický podtext, protože placení daní císaři bylo velmi kontroverzní, neboť to znamenalo placení daní okupační moci. Buď bude Ježíš rebelem, když odmítne placení daní, nebo odrodilcem, kolaborantem, když je schválí. Ježíš ovšem vidí, že jeho oponentům nejde o žádnou pravdu, že ho chtějí znemožnit, že je to léčka. Tak tuto hru odmítne, a to dvojím způsobem. Jeho protivníci používají denár s vyobrazením císaře (on žádné peníze nemá), tedy kolaborují s režimem. A za druhé je odkáže na falešnost postavené otázky. Bůh je pánem celé skutečnosti, Není politickým hráčem a nedá se tímto způsobem zneužívat, proto placení daní císaři se netýká vztahu k Hospodinu, nýbrž možností reálného života. Placení daní jako výraz kolaborace a jejich odmítání patřilo k názorům radikálních skupin – zélótů, kteří byli ochotni prosazovat Boží vládu i zbraněmi. Do toho chtěli farizeové a herodiáni Ježíše zaplést, on to však prohlédl. Bůh používá lidi, aby prosadil svou vůli, nikoliv však násilně. Boží království se nebuduje zbraněmi a politickými konflikty, radikalismem a terorismem.