Středa 22. 12. 2021 – 4. týden adventní
1 Sam 1,24-28
Anna, když odstavila Samuela, přivedla ho s sebou do Hospodinova domu v Silo, s tříročním býčkem, s jednou měřicí mouky a s měchem vína; chlapec byl ještě malý. Porazili býka a přivedli chlapce k Helimu. Anna řekla: "Prosím, můj pane, jako že jsi živ, můj pane, já jsem ta žena, která stála tady u tebe a modlila se k Hospodinu. Za tohoto chlapce jsem se modlila, a Hospodin vyslyšel mou žádost, jak jsem ho prosila. A proto také já ho odevzdávám Hospodinu na všechny dny, po které bude živ - je odevzdaný Hospodinu." I klaněli se tam Hospodinu.
Anna (Hana či Chana) si vyprosila narození svého syna v Hospodinově chrámu v Silu. Svého syna Samuela nyní přivádí k veleknězi Helimu, aby sloužil v chrámu. Samuel se stane významnou postavou na přechodu od doby soudců ke království. V jeho postavě se setkávají role kněze, soudce (vůdce lidu) a proroka. On je Hospodinem vyvolen k tomu, aby pomazal za krále Saula i Davida. Saulovi také musí oznámit, že Hospodin jej zavrhl, protože se nedržel ujednání, toho, co mu Hospodin nařídil. Samuela také nechal vyvolat ze záhrobí král Saul, když ztrácel pozice v boji (těsně před svou smrtí).
Anna plní svůj slib vůči Bohu a svého „vymodleného“ syna odevzdá tomu, kterému od počátku patří, Bohu. Ve starověku mělo dítě jiný status, než má dnes. Proto mohli rodiče rozhodovat o budoucnosti svého dítěte tak trochu bez ohledu na ně. To, že Anna přivedla svého syna do Sila, ke službě ve svatyni, zároveň znamenalo, že jej uvedla do centra vzdělanosti, kultury a náboženského života, že pro jeho budoucnost učinila to nejdůležitější. Jistě jí to jako matce také nepřipadlo snadné. V případě Samuelově se to „vyplatilo“, protože se vyprofiloval do významné postavy velkého Božího služebníka.
Možná nám to připadá nezvyklé a v dnešní době by takové rozhodnutí matky o dítěti (zaslíbit je službě Hospodinu) nebylo akceptovatelné, ale je třeba mít stále před očima, že děti jsou darem a že náleží Bohu. Děti nejsou majetkem rodičů a neslouží k uspokojování jejich potřeb nebo ambicí. Na to se dnes v mnoha ohledech zapomíná. Velmi často se společnost pohybuje v extrémech – dítě je obtíž (brání v kariéře, množení majetku, užívání života apod. …), nebo dítě je modla, jíž je neustále třeba přinášet oběti. Dítě je dar, který je rodičům svěřen na určitou dobu, aby o něj pečovali a rozvíjeli ho, ale je to samostatná osoba s právem na vlastní život. Největší radostí rodičů, pedagogů a všech těch, kteří se zabývají výchovou, by měla být skutečnost, že jejich dítě / svěřenec / klient dokáže ve svém životě kreativně rozvíjet to, co mu do života dali, že žije svůj smysluplný a šťastný život, což není život bez problémů. Je důležité umět svěřit své dítě (a někdy to nemusí být ani fyzická osoba) Bohu a nechat ho jít jeho vlastní cestou. Dát mu svobodu.
Lk 1,46-56
Maria řekla: "Velebí má duše Hospodina a můj duch jásá v Bohu, mém spasiteli, neboť shlédl na svou nepatrnou služebnici. Od této chvíle mě budou blahoslavit všechna pokolení, že mi učinil veliké věci ten, který je mocný. Jeho jméno je svaté a jeho milosrdenství (trvá) od pokolení do pokolení k těm, kdo se ho bojí. Mocně zasáhl svým ramenem, rozptýlil ty, kdo v srdci smýšlejí pyšně. Mocné sesadil z trůnu a ponížené povýšil, hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté propustil s prázdnou. Ujal se svého služebníka Izraele, pamatoval na své milosrdenství, jak slíbil našim předkům, Abrahámovi a jeho potomkům navěky." Maria zůstala u Alžběty asi tři měsíce a pak se vrátila domů.
Maria si je vědoma velikosti úkolu, který jí byl svěřen, ale zároveň či především velikosti, velkorysosti a moci toho, který jí ho svěřil. Bůh je věrný a stojí na straně těch, kdo v tomto světě nejsou mocní, vlivní a bohatí, pokud se oni o něj opírají. Bůh nemiluje nouzi, bídu a strádání pro ně samé a neopovrhuje majetkem, vlivem a mocí jako takovými, ale stojí na straně těch, kdo na něj spoléhají, kdo v něj doufají, kdo se k němu obracejí – a to jsou velmi často právě ti, kdo jsou v oněch znevýhodněných situacích. Ti totiž mají většinou mnohem větší smysl pro solidaritu, soucit, vděčnost…
Pro každého z nás má Bůh povolání, které nám padne jako ulité; je naším úkolem je najít a žít. Možná to chvíli trvá, ale není to zas až tak složité, když člověk nečeká, „až se ozve hlas shůry“, až dostane zvláštní znamení, nýbrž přijímá nabídky, které mu život nabízí a zkoumá je. Když pozná, co je to, co mu opravdu sedí (a neznamená to, že to bude vždy snadné – to neměla ani P. Maria), tak za tím má jít. A k tomu děkovat Hospodinu za dary, kterými naplňuje jeho život.
