Pátek 22. 12. 2023 – 3. týden adventní
1 Sam 1,24-28
Anna, když odstavila Samuela, přivedla ho s sebou do Hospodinova domu v Silo, s tříročním býčkem, s jednou měřicí mouky a s měchem vína; chlapec byl ještě malý. Porazili býka a přivedli chlapce k Helimu. Anna řekla: „Prosím, můj pane, jako že jsi živ, můj pane, já jsem ta žena, která stála tady u tebe a modlila se k Hospodinu. Za tohoto chlapce jsem se modlila, a Hospodin vyslyšel mou žádost, jak jsem ho prosila. A proto také já ho odevzdávám Hospodinu na všechny dny, po které bude živ – je odevzdaný Hospodinu.“ I klaněli se tam Hospodinu.
Anna plní svůj slib vůči Bohu a svého „vymodleného“ syna odevzdá tomu, kterému od počátku patří, Bohu. Ve starověku mělo dítě jiný status, než má dnes. Proto mohli rodiče rozhodovat o budoucnosti svého dítěte tak trochu bez ohledu na ně. To, že Anna přivedla svého syna do Sila, ke službě ve svatyni, zároveň znamenalo, že jej uvedla do centra vzdělanosti, kultury a náboženského života, že pro jeho budoucnost učinila to nejdůležitější. Jistě jí to jako matce také nepřipadlo snadné. V případě Samuelově se to „vyplatilo“, protože se vyprofiloval do významné postavy velkého Božího služebníka.
Možná nám to připadá nezvyklé a v dnešní době by takové rozhodnutí matky o dítěti (zaslíbit je službě Hospodinu) nebylo akceptovatelné, ale je třeba mít stále před očima, že děti jsou darem a že náležejí Bohu. Děti nejsou majetkem rodičů a neslouží k uspokojování jejich potřeb nebo ambicí. Na to se dnes v mnoha ohledech zapomíná. Dítě je dar, který je rodičům svěřen na určitou dobu, aby o něj pečovali a rozvíjeli ho, ale je to samostatná osoba s právem na vlastní život. Je důležité umět svěřit své dítě (a někdy to nemusí být ani fyzická osoba, ale cokoliv, do čeho se vkládáme, co považujeme za „své dítě“) Bohu a nechat ho jít jeho vlastní cestou. Dát mu svobodu, vzdát se touhy určovat jeho budoucnost. Není to až tak snadné.
Celý úryvek končí konstatací, že se klaněli Hospodinu. Úcta, vděčnost a oddanost jsou základními postoji vůči Hospodinu. Jsou výrazem důvěry, že Bůh s naším darem dobře naloží.
Lk 1,46-56
Maria řekla: „Velebí má duše Hospodina a můj duch jásá v Bohu, mém spasiteli, neboť shlédl na svou nepatrnou služebnici. Od této chvíle mě budou blahoslavit všechna pokolení, že mi učinil veliké věci ten, který je mocný. Jeho jméno je svaté a jeho milosrdenství (trvá) od pokolení do pokolení k těm, kdo se ho bojí. Mocně zasáhl svým ramenem, rozptýlil ty, kdo v srdci smýšlejí pyšně. Mocné sesadil z trůnu a ponížené povýšil, hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté propustil s prázdnou. Ujal se svého služebníka Izraele, pamatoval na své milosrdenství, jak slíbil našim předkům, Abrahámovi a jeho potomkům navěky.“ Maria zůstala u Alžběty asi tři měsíce a pak se vrátila domů.
Maria si je vědoma velikosti úkolu, který jí byl svěřen, ale zároveň či především velikosti, velkorysosti a moci toho, který jí ho svěřil. Bůh je věrný a stojí na straně těch, kdo v tomto světě nejsou mocní, vlivní a bohatí, pokud se oni o něj opírají. Bůh nemiluje nouzi, bídu a strádání pro ně samé a neopovrhuje majetkem, vlivem a mocí jako takovými, ale stojí na straně těch, kdo na něj spoléhají, kdo v něj doufají, kdo se k němu obracejí – a to jsou velmi často právě ti, kdo jsou v oněch znevýhodněných situacích. Ti totiž mají většinou mnohem větší smysl pro solidaritu, soucit, vděčnost…
Maria zpívá svůj chvalozpěv, ale zároveň stojí pevně zakotvená v realitě, jíž je pomoc Alžbětě. Modlitba chvály a díků je pravdivým vyjádřením vztahu k Bohu, ale zakotvení v každodenní realitě, starost o druhé je stejně důležitá. Je druhou stranou téže mince, Není od věci si občas připomenout, zač je na místě Bohu děkovat a chválit jej.