Úterý 22. 2. 22 – svátek Stolce sv. Petra
1 Petr 5,1-4
Milovaní! Vaše duchovní představené vybízím - já sám duchovní představený jako oni, svědek Kristových utrpení a účastník slávy, která se má v budoucnu zjevit: paste Boží stádce vám svěřené a vykonávejte nad ním dohled, ne proto, že musíte, ale dobrovolně, jak to chce Bůh, ne pro špinavý zisk, ale ochotně; ne jako dědiční páni ve svém údělu, ale buďte svému stádci vzorem. Až se pak objeví nejvyšší pastýř, dostanete nevadnoucí věnec slávy.
Je zajímavé, že už v 1. století (tedy na jeho konci) autor adresuje svým čtenářům slova o tom, že pastýřskou službu je třeba vykonávat nezištně. Zdá se, že již od samého počátku si někteří lidé dělali z víry a svého postavení v obci tak trochu byznys. Ostatně na něco takového naráží i apoštol Pavel v listu do Filip, který píše z vězení. Ten, kdo stojí v čele, má být příkladem především svou obětavostí, vydaností, nezištností a důvěrou v Boha.
Ten, kdo stojí v čele, má svou roli brát jako službu druhým, službu celku společenství. On první má být ochoten jít skutečně cestou následování Krista, a ne si ze své pozice, která mu byla svěřena, činit odrazový můstek pro dosažení výhod, lepšího postavení mezi ostatními a prestiže. Prvotní obce podobně jako antické spolky vytvářely jakousi paralelní společenskou strukturu (dnes bychom je zařadili do oblasti občanské společnosti), kde člověk mohl dosáhnout jakési prestiže, postavení, důležitosti, jehož se ve většinové společnosti nemohl domoci – tam hrály pro vliv a věhlas důležitou roli vznešený původ, majetek, společenské postavení, vzdělání a známosti – a takových křesťanů bylo v prvotní církvi pramálo.
Touha vyniknout a hřát se obdivem a úctou druhých není nikomu úplně cizí, a když to nejde ve velkém, tak alespoň v malém, proto je třeba, aby to člověk reflektoval a jednal dobře a zodpovědně pro věc samu a ne pro obdiv a úctu druhých. Těch se mu dostane, když je nehledá, když na nich nelpí. Pak totiž ten „nevadnoucí věnec slávy“ už má, byť ještě ne v úplnosti – tím je přece společenství s Kristem.
Mt 16,13-19
Když Ježíš přišel do kraje u Césareje Filipovy, zeptal se svých učedníků: „Za koho lidé pokládají Syna člověka?“ Odpověděli: „Jedni za Jana Křtitele, druzí za Eliáše, jiní za Jeremiáše nebo za jednoho z proroků.“ Řekl jim. „A za koho mě pokládáte vy?“ Šimon Petr odpověděl: „Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha!“ Ježíš mu na to řekl: „Blahoslavený jsi, Šimone, synu Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj nebeský Otec. A já ti říkám: Ty jsi Petr - Skála - a na té skále zbuduji svou církev a pekelné mocnosti ji nepřemohou. Tobě dám klíče od nebeského království: co svážeš na zemi, bude svázáno na nebi, a co rozvážeš na zemi, bude rozvázáno na nebi."
Vyznání u Césareje Filipovy mají v různých verzích všichni synoptici (a s určitou obměnou i Janovo evangelium). Avšak pouze Matoušovo evangelium uvádí slova pověření pro Petra, symbolizovaného mocí klíčů. V 18. kapitole je pak tato moc dána celému společenství. Petrovo vyznání nepochází od člověka, z jeho rozumu a poznání, nýbrž ve své hloubce je hlasem Božím. Petr tu vyznává něco, čemu ani sám zcela nerozumí, jak se hned následně ukáže. Je však pravda, že na víře a důvěře prvních Ježíšových učedníků stojí víra církve. Petr je jejich reprezentantem. Tento úryvek neznamená, že Ježíš činí z Petra prvního papeže – jako podpora zdůvodnění primátu římského biskupa byl tento úryvek používán až později, ve 4. století. Petr je jakýmsi mluvčím Dvanácti a jako mluvčí je Ježíšem osloven. Reprezentuje však celé společenství, tedy to, co je svěřeno jemu, je svěřeno i ostatním. Církev až do konce času stojí na svědectví prvních učedníků a předávaného Ježíšova chrismatu.
Jde o Ježíšovu identitu. Odpovědi učedníků naznačují, že Ježíš měl u lidí značnou prestiž, že vnímali, že není jen tak někdo, a tak ho přiřazovali do kategorie proroků, lidí poslaných Bohem k hlásání Božího slova. A tím také Ježíš byl. Víc si asi tehdejší lidé nedokázali představit. Jenže to nebylo všechno. A tak Ježíš se ptá svých nejbližších, těch, kteří měli účast na jeho životě, s nimiž sdílel všechno, co mohl. Petr jménem ostatních odhaluje Ježíšovu identitu a poslání, ale cesta k tomu, aby plně on i ostatní přijali, co slovy vyznává, je ještě dlouhá. Ježíš, Mesiáš a Syn Boží, není automatem na úspěšný život svých blízkých ani společnosti. To Petr v dané chvíli nechápe a dodnes to mnohdy nechápeme ani my, ani společenství církve. A tak i nám klade Ježíš otázku: Za koho mě považuješ ve svém životě ty? A k čemu tě to vede?
