22.5. 2022 – 6. neděle velikonoční
Sk 15,1-2.22-29
Někteří lidé přišli z Judska (do Antiochie) a poučovali bratry: „Nedáte-li se podle mojžíšského zvyku obřezat, nemůžete dojít spásy.“ Pavel a Barnabáš se však s nimi dostali do hádky a úporně se s nimi o to přeli. Bylo proto rozhodnuto, aby se kvůli této sporné otázce Pavel, Barnabáš a někteří z nich odebrali k apoštolům a starším do Jeruzaléma. Tehdy se apoštolové a starší spolu s celou církevní obcí rozhodli, že ze svého středu vyberou několik mužů a pošlou je s Pavlem a Barnabášem do Antiochie, totiž Judu, kterému říkali Barsabáš, a Silu – vedoucí muže mezi bratry. A po nich poslali toto psaní: „Apoštolové a starší posílají bratrský pozdrav bratrům v Antiochii, Sýrii a Kilíkii, obráceným z pohanství. Dověděli jsme se, že vás někteří lidé z našeho středu znepokojili a popletli svými řečmi, ačkoli k tomu nedostali od nás žádné pověření. My jsme se tedy nyní jednomyslně rozhodli, že vybereme některé muže a pošleme je k vám zároveň s naším drahým Barnabášem a Pavlem, lidmi, kteří nasadili svůj život pro našeho Pána Ježíše Krista. A tak jsme vypravili Judu a Silu, aby vám to vyložili ještě ústně. Rozhodl totiž Duch Svatý i my, že vám nemá být ukládáno žádné další břemeno kromě těchto nutných věcí: vyvarovat se toho, co bylo obětováno modlám, krve, masa z udušených zvířat a smilstva. Budete-li se těchto věcí chránit, jednáte správně. Buďte zdrávi.“
Spory o správnost nauky existují, jak je vidět z textu, od počátku církve. Nemusejí být vůbec zapříčiněny nějakými negativními úmysly, snahou prosadit se apod. Nepochybně v uvedeném případě šlo o poctivé hlasatele, kterým šlo o pravdu a spásu lidí. Jejich argumentace byla logická, a přesto se mýlili. Křesťané z pohanství se nemusejí přičleňovat formálně k vyvolenému lidu, aby dosáhli na plné společenství s Bohem v trojici. Avšak pro udržení jednoty se musejí i oni chovat s respektem k tradicím druhé strany, a kde to jde, se jim přizpůsobit. To jsou ony nutné věci, které jsou vyžadovány v onom tzv. apoštolském dekretu.
Zj 21,10-14.22-23
Anděl mě přenesl v duchu na velikou a vysokou horu a ukázal mi svaté město, Jeruzalém, jak sestupuje z nebe od Boha a září Boží vznešeností. Jiskřilo jako nejvzácnější kámen, jako křišťálově (průhledný) jaspis. Mělo silné a vysoké hradby s dvanácti branami, na nich dvanáct andělů a jména nadepsaná na nich jsou jména dvanácti izraelských kmenů. Tři brány (ležely) k východu, tři brány k severu, tři brány k jihu a tři brány k západu. Městské hradby mají dvanáct základních (kamenů) a na nich dvanáct jmen dvanácti Beránkových apoštolů. Chrám jsem v něm však neviděl, neboť Pán Bůh vševládný a Beránek - to je jeho chrám. A toto město nemá zapotřebí ani slunce, ani měsíce, aby ho osvětlovaly, protože ho ozařuje Boží velebnost. Jeho světlem je Beránek.
Popis nebeského Jeruzaléma, tedy toho, který sestupuje od Boha z nebe coby nové stvoření, má zprostředkovat vizi nádhery, oslnivosti. Město je od Boha, je místem, kde sídlí Bůh a Beránek, proto nepotřebuje chrám, a zároveň je to město, které stojí na základních tradicích vztahu lidí a Boha (12 izraelských kmenů, 12 apoštolů). Nebeský Jeruzalém je místem naplnění původního Božího záměru s člověkem s připomínkou základních momentů vyvolení. Skvělost tohoto přebývání přesahuje veškeré lidské pomyšlení i zkušenost, je novým rájem formovaným i lidskými dějinami.
Jan 14,23-29
Ježíš řekl svým učedníkům: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo a můj Otec ho bude milovat a přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek. Kdo mě nemiluje, nezachovává moje slova. A (přece) slovo, které slyšíte, není moje, ale mého Otce, který mě poslal. To jsem k vám mluvil, dokud ještě zůstávám u vás. Ale Přímluvce, Duch svatý, kterého Otec pošle ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všechno ostatní, co jsem vám řekl já. Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne ten, který dává svět, já vám dávám. Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí. Slyšeli jste, že jsem vám řekl: ‚Odcházím‘ a ‚(zase) k vám přijdu‘. Kdybyste mě milovali, radovali byste se, že jdu k Otci, neboť Otec je větší než já. Řekl jsem vám to už teď, dříve než se to stane, abyste uvěřili, až se to stane.“
Tento úsek z Ježíšových řečí na rozloučenou přináší zaslíbení nového Přímluvce, Parakléta – Ducha svatého. Ježíš se loučí se svými učedníky a ubezpečuje je, že nezůstanou bez asistence, bez jeho blízkosti. Ovšem ve zcela jiném způsobu, než na který byli dosud zvyklí. Svým způsobem byl Ježíšův odchod pro ně nutný, protože je stavěl do situace, kdy budou muset spoléhat mnohem víc sami na sebe, kdy budou muset mnohem víc hledat spojení s ním tím, že budou promýšlet, co je naučil, co říkal a dělal. Ve chvíli velkého emocionálního vypětí jim nabízí dar pokoje, dar jistoty Boží přízně, Boží přítomnosti, Boží věrnosti. Takový pokoj nelze najít ve světě, protože ten je stále pln nepokoje, zápasů, válek… Můžeme mít tento pokoj, ale hlavně jsem povoláni, abychom jej šířili.
