Čtvrtek 22. 6. 2023 – 11. týden v mezidobí
2 Kor 11,1-11
Kéž byste ode mě snesli trochu nerozumu! Ano, sneste to ode mě! Mám vás totiž tak žárlivě rád jako Bůh. Já jsem přece připravil vaše zasnoubení jedinému muži a musím vás představit Kristu jako čistou pannu. Bojím se však, aby se vaše smýšlení nepokazilo, takže byste se uchýlili od upřímné a svaté oddanosti vůči Kristu. Vždyť tak i had svedl Evu svou lstivostí. Přijde k vám někdo a hlásá jiného Ježíše, než jsme hlásali my, přijímáte jiného Ducha, než jste přijali od nás, jiné evangelium, než jste kdysi od nás dostali – a vy to pěkně snesete! Já myslím, že nejsem v ničem pozadu za těmi nadapoštoly. I když v řečnění zběhlý nejsem, o poznání to neplatí. To jsme u vás jasně ukázali při každé příležitosti. Či jsem udělal chybu, když jsem se ponižoval, abyste vy byli povýšeni, že jsem vám hlásal Boží radostnou zvěst zadarmo? Jiné církevní obce jsem obíral a vzal jsem od nich na živobytí, abych mohl sloužit vám. A když jsem byl u vás a měl nedostatek, nikomu jsem nebyl na obtíž. Neboť to, čeho se mi nedostávalo, doplnili bratři, kteří přišli z Makedonie. A vůbec jsem se chránil a budu chránit, abych vám nebyl na obtíž. Dovolávám se Kristovy pravdy, která je ve mně: Nikdo mi v achajských krajích nezabrání, abych se tím chlubil! Proč? Že vás nemám rád? Bůh to ví, (že vás mám rád)!
Kapitoly 10-13 (tedy závěrečné) 2. listu Korinťanům bývají považovány za tzv. dopis v slzách, dopis, který psal Pavel ve velké stísněnosti ze svého neúspěchu v Korintě, z rozporů mezi Korinťany a jím samým. V této kapitole připomíná svým adresátům svůj vztah k nim, svou starost o ně, svou nezištnou práci a rezignaci na jejich podporu, což ovšem někteří brali jako jeho handicap, něco nedůstojného pro apoštola. Vymezuje se při tom vůči svým misijním konkurentům, nejspíš z řad tzv. judaistů, křesťanů, kteří pocházeli ze židovství a považovali vazbu na židovství za nezbytnou. Navíc asi nebyl Pavel zrovna vynikající řečník, což byla v antice důležitá kvalita hlasatele. A přesto to byl právě on, kdo se stal nakonec tím nejdůležitějším, byť ne jediným hlasatelem evangelia mimo Palestinu na Západě. Z velké části právě jemu a jeho spolupracovníkům vděčíme za svou víru.
Pavel se tu může jevit jako člověk, který vyčítá, který vypočítává své zásluhy a hází špínu na druhé. Byl nepochybně vznětlivé povahy, radikál, ale to, co uvádí, neuvádí kvůli sobě, ale kvůli svým adresátům, aby se vzpamatovali a začali přemýšlet. I když to není člověku příjemné, občas musí druhé upozornit, že nevidí to, co by měli vidět.
Mt 6,7-15
Ježíš řekl svým učedníkům: "Když se modlíte, nebuďte přitom povídaví jako pohané. Ti si totiž myslí, že budou vyslyšeni pro množství slov. Nebuďte tedy jako oni. Vždyť váš Otec ví, co potřebujete, dříve než ho prosíte. Vy se tedy modlete takto: Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé. Přijď království tvé. Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes. A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od Zlého. Jestliže totiž odpustíte lidem jejich poklesky, odpustí také vám váš nebeský Otec; ale když lidem neodpustíte, ani váš Otec vám neodpustí vaše poklesky."
Ježíšova řeč na hoře pokračuje poučením o modlitbě a základní modlitbou, kterou nám Ježíš jako svůj odkaz zanechal. Matoušovská verze je o něco obsáhlejší než lukášovská, ale má stejnou strukturu, v jejímž středu stojí prosba o životní potřeby člověka (chléb).
Ježíš nás v Otčenáši učí stát správně před Otcem – jako společenství. V modlitbě neprosí člověk jen o své potřeby, nepřivlastňuje si Boha, ale oslovuje Boha jako ten, kdo patří do společenství a jemuž jde o potřeby celého společenství. Zároveň si připomíná, že Bůh je „jinde“, není realitou tohoto světa, nicméně do tohoto světa vstupuje jako jeho tvůrce a životadárce. Společenství s ním je cílem a naplněním života. Prosba o životní potřeby nám připomíná, že nic není samozřejmé, vše je ve skutečnosti darem. My si toho často nevážíme, a to nejen tím, že dary mrháme a zneužíváme je, ale že je nepřejeme jiným, nejsme solidární. I proto musíme prosit o odpuštění svých vin a dluhů a o nápravu sebe samých i společenských poměrů. To nefunguje, pokud my sami nejsme ochotni odpouštět dluhy i viny. A matoušovská verze pojednání o modlitbě to zároveň dodatečným Ježíšovým varovným napomenutím zdůrazňuje. Odpouštění je jediným možným způsobem, jak udržet vztahy, a tedy i celý náš svět, životnými a žitelnými. Závěrem Otčenáše stojí prosba o to, abychom Boha nikdy neopustili, abychom se mu definitivně nezpronevěřili, abychom neupadli do pasti zla, do pasti svého egoismu, své touhy být bohem. Zlým je myšleno jak zlo v osobní podobě, zlý duch, tak také zlo, které produkuje člověk. Je to prosba i o to, abychom nezůstávali v zajetí hříchu, toho, co člověka od Boha vzdaluje, když už jsme byli z nutnosti mu podléhat vysvobozeni svým křtem. Papež František se zasazuje o to, aby prosba „neuveď nás do pokušení“ byla přeformulována, protože to není Bůh, kdo nás pokouší a strká do pokušení, nastražuje nám pasti, nýbrž jde o prosbu o sílu pokušení odolat. Je to prosba, abychom nepodléhali pokušení ke zlu, aby nám Bůh dal sílu se zlem bojovat a v tomto zápase obstát.
