22. 9. 2024 - 25. neděle v mezidobí
Mdr 2,12a.17-20
Bezbožníci řekli: „Číhejme na spravedlivého, podívejme se, zda jsou pravdivá jeho slova, zkusme, jak to s ním skončí. Je-li spravedlivý Božím synem, Bůh se ho ujme a vysvobodí ho z ruky protivníků. Zkoušejme ho soužením a trápením, abychom poznali jeho mírnost a přesvědčili se o jeho trpělivosti. Odsuďme ho k hanebné smrti, zda najde ochranu, jak říká.“
Tento text (zde značně zkrácený) z knihy Moudrosti je vedle Iz 52,13-53,12 jedním z mála textů, který hovoří o smyslu utrpení spravedlivého. Tato pasáž tak trochu připomíná úvodní část knihy Job. Spravedlivý je vystaven násilí, ba smrti (popravě), nejen proto, že je výčitkou pro své protivníky, ale jako jistý výsměch samému Bohu. Oněm zlovolníkům nejde tak moc o něj samotného, jako o diskreditaci jeho víry a důvěry v Boha, tedy i Boha samotného. To se zcela vyplnilo na Ježíšovi, ale leckdy jsou takové situaci vystavováni lidé dodnes. Poctivost, spravedlnost, dobrota, zbožnost dráždí ty, kteří tyto životní postoje odhodili, a vadí jim, že si někdo dovoluje být jiný než oni, vyznávat jiné hodnoty a držet se jich, dokonce pro ně snášet utrpení, křivdu, výsměch…., někdy i smrt.
Jak 3,16-4,3
Milovaní! Kde vládne nevraživost a sobeckost, tam je zmatek a kdejaká špatnost. Moudrost shora je však především čistá, dále pokojná, shovívavá, poddajná, plná milosrdenství a dobrých skutků, ne obojetná ani pokrytecká. Ti, kdo usilují o pokoj, rozsévají v pokoji (semeno, jehož) plodem je spravedlnost. Z čeho (vznikají) války, z čeho boje mezi vámi? Jen z vašich žádostí, které bojují ve vašich údech. Žádáte, ale nemáte; zabíjíte a nenávidíte, a (přesto) nemůžete dosáhnout (ničeho); bojujete a válčíte, ale (nic) nemáte, protože neprosíte. Prosíte, a (nic) nedostáváte, protože prosíte špatně: chcete to potom rozplýtvat na své rozkoše.
Velmi ostrá slova autora Listu Jakubova jsou adresována těm, kdo mají ostré lokty a jednají bez skrupulí. Ukazuje na kořen všeho zla, jenž roztáčí jeho spirálu, a to je bezohledné sobectví, podléhání touze po moci a majetku. Tohle vše autor odsuzuje jako nesmyslnou představu o moudrosti, jako pozemskou chytrost, která však v posledku nikam nevede, ale přináší mnoho škod. Opravdová moudrost (shora, jak říká) je zaměřena na dobro a prospěch ostatních, což vede k pokojnému soužití. Autor listu se dotýká i důležitého tématu proseb a konstatuje, že prosby, kterými si člověk jen chce zajistit pohodlný život, nejsou vyslyšeny. Prosba musí být také spojena s ochotou pro věc něco udělat, nasadit se ve prospěch dobra pro druhé.
Mk 9,30-37
Ježíš a jeho učedníci sestoupili z hory a procházeli Galilejí, ale on nechtěl, aby o tom někdo věděl. Poučoval totiž své učedníky a říkal jim: „Syn člověka bude vydán lidem do rukou a zabijí ho, ale za tři dni po své smrti vstane.“ Oni však té řeči nerozuměli, ale báli se ho zeptat. Potom přišli do Kafarnaa. Když byl v domě, zeptal se jich: „O čem jste cestou rozmlouvali?“ Oni mlčeli, protože cestou mezi sebou rozmlouvali o tom, kdo z nich je největší. (Ježíš) se posadil, zavolal si svých Dvanáct a řekl jim: „Kdo chce být první, ať je ze všech poslední a služebníkem všech.“ Pak vzal dítě, postavil ho před ně, objal ho a řekl jim: „Kdo přijme jedno z takových dětí kvůli mně, mne přijímá; a kdo mne přijme, nepřijímá mne, ale toho, který mě poslal.“
Učedníci zažili Ježíšovu moc, když uzdravil posedlého chlapce, a slyšeli jeho slova předpovědi o jeho smrti a zmrtvýchvstání (podle Mk již podruhé), ale smysl toho jim poněkud uniká a cestou se přou o prvenství, o to, kdo je nejdůležitější, kdo je Ježíšovi nejblíž, kdo je pro něj tím hlavním. Ježíš jim dá velmi důraznou lekci: ten, kdo chce být pro ostatní autoritou, musí být ochoten sloužit, a to všem, postavit se na poslední místo. A pak jim to demonstruje na dítěti. Dítě v antice nebylo důležité, byl to ještě nedospělý dospělý, příslib budoucnosti, ale nikoliv samostatná osoba, osobnost. Dítě stálo na spodu žebříčku společenské důležitosti, podobně jako otrok. A Ježíš to dítě postaví doprostřed všech, do centra jejich pozornosti a ztotožní se s ním v jeho bezvýznamnosti, společenské irelevantnosti.
Ježíše nelze přijmout jinak než jako toho, kdo slouží, kdo sám sebe staví na poslední místo, a takový je i Bůh. To je pro člověka obrovským závazkem. Nelze být s Ježíšem a nesloužit, tedy to znamená nezneužívat své dary a situace jen k vlastnímu prospěchu a budování pozice, nýbrž je používat pro dobro celého společenství. Autorita je službou společenství, a to velmi potřebnou, službou, která vyžaduje stavět sebe sama na poslední místo. To neznamená, že se člověk nepravdivě ponižuje, snižuje sám sebe, nýbrž že mu jde především o prosazení dobra celku a je ochoten se k tomu dát k dispozici.
