23. 1. 2022 – 3. neděle v mezidobí

Neh 8,2-4a.5-6.8-10

Kněz Ezdráš přinesl Zákon před shromážděné muže i ženy a všechny, kdo byli schopni rozumět. Bylo to prvního dne sedmého měsíce. Četl z něho na prostranství před Vodní bránou od svítání do poledne před muži a ženami a přede všemi, kdo byli schopni rozumět. Všichni poslouchali knihu Zákona s napětím. Ezdráš, znalec Písma, stál na dřevěném výstupku, který pro ten účel zhotovili. Otevřel knihu před očima všeho lidu - stál totiž výše než všichni lidé - a když ji otevřel, všechen lid povstal. Ezdráš velebil Hospodina, velikého Boha, a všechen lid odpověděl se zdviženýma rukama: "Amen, Amen!" Vrhli se na kolena a klaněli se Hospodinu až k zemi. Četlo se v knize Božího zákona, předkládali a vykládali ho, a tak pochopili, co se četlo. Místodržitel Nehemiáš a znalec Písma a kněz Ezdráš i levité, kteří poučovali lid, řekli všemu lidu: "Dnešní den je zasvěcen Hospodinu, vašemu Bohu, nebuďte smutní a neplačte!" Všechen lid totiž plakal, když slyšeli slova Zákona. (Ezdráš) jim řekl: "Jděte, jezte tučná jídla a pijte sladké nápoje a posílejte výslužky těm, kteří si nemohli nic připravit, neboť tento den je zasvěcen našemu Pánu. Nebuďte zarmouceni, neboť radost z Hospodina je vaše síla!"

Návrat z babylonského exilu nebyl žádným triumfálním návratem a ani se neodehrál najednou. Židé, kteří se navrátili z Babylonu, vlastně už nezažili dobu království ani Prvního chrámu – většina z nich se musela narodit již v exilu a byli tak syny či vnuky vyhnanců. Navíc přišli do naprosto zdevastované země, kde museli začít téměř od nuly a v konfliktech s těmi, kteří neměli zkušenost exilu. Po návratu se podařilo obnovit Chrám (vystavět ho znovu na původním místě) a chrámovou bohoslužbu. Teprve ve třetí vlně „navrátilců“ (tedy asi po 70 letech) přišel z perské říše jako místodržitel Nehemiáš a posléze i zákoník Ezdráš. Provedli různé reformy, ekonomické, sociální i kultické, jež byly nejen reakcí na poměry v zemi, ale také podmíněny orientací na Zákon, jemuž byla právě v exilu věnována značná pozornost. Ezdráš předčítá shromážděným lidem v Jeruzalémě Zákon jako symbol obnovy vztahu vyvoleného lidu k Hospodinu. Na daném úryvku je důležité zdůraznění radosti nad znovuobjevenou věrností k Božím nařízením. Radost má mít i pozemský rozměr sounáležitosti celého společenství a hostiny. Závěrečná věta je pobídkou i pro nás, neboť radost z Hospodina je naše síla. Nikoliv sypání si popela na hlavu, bezvýhradná poslušnost liteře, askeze či jiné náboženské úkony, ale radost z Hospodina, radost ze vztahu k němu, radost z vyvolení je silou, která člověka nese a přenese přes všechna možná úskalí. Na tuto radost se tak často zapomíná. Nyní však naštěstí papež František je jejím novým věrozvěstem.

1 Kor 12,12-30

Bratři! Jako tělo je pouze jedno, i když má mnoho údů, ale všechny údy těla, přestože je jich mnoho, tvoří dohromady jediné tělo, tak je tomu také u Krista. Neboť my všichni jsme byli pokřtěni jedním Duchem v jedno tělo - ať už jsme židé nebo pohané, otroci nebo svobodní - všichni jsme byli napojeni jedním Duchem. Ani tělo se přece neskládá z jednoho údu, ale z mnoha. Kdyby řekla noha: "Nejsem ruka, a proto nepatřím k tělu," proto ještě k tělu patří! A kdyby řeklo ucho: "Nejsem oko, a proto k tělu nepatřím," proto ještě k tělu patří! Kdyby bylo celé tělo jenom oko, kde by byl sluch? Kdyby bylo celé tělo jenom sluch, kde by byl čich? Takto však umístil Bůh každý z údů v těle, jak sám chtěl. Kdyby všechno bylo jen jeden úd, kam by se podělo tělo? Takto však je sice mnoho údů, ale jenom jedno tělo. Oko tedy nemůže říci ruce: "Nepotřebuji tě!", nebo zase hlava nohám: "Nepotřebuji vás!" Spíše naopak: tělesné údy zdánlivě nejslabší jsou nejpotřebnější. A zrovna těm údům, které na těle pokládáme za méně ušlechtilé, právě těm v oblékání projevujeme větší pečlivost a údy, za které se stydíme, tím slušněji se zakrývají, kdežto údy ušlechtilé (takové ohledy) nepotřebují. Bůh sestavil tělo tak, že se údům podřadnějším věnuje větší pečlivost, aby nenastal v těle nepořádek, ale aby se údy vzájemně staraly jeden o druhý. Trpí-li jeden úd, trpí s ním všechny ostatní údy, je-li některý úd vyznamenán, všechny ostatní údy se s ním radují. Vy jste Kristovo tělo a každý z vás jeho úd. Bůh ustanovil, aby v církvi jedni byli misionáři, druzí proroky, třetí učiteli. Někteří dále (mají moc dělat) zázraky, jiní dar uzdravovat, pomáhat, řídit, mluvit rozličnými jazyky. Jsou snad všichni misionáři? Jsou všichni proroky? Jsou všichni učiteli? Mají všichni moc dělat zázraky? Mají všichni moc uzdravovat? Mluví všichni jazyky? Umějí všichni (ty řeči v neznámém jazyku pronesené) vykládat?

Korinťané byli nadání mnoha speciálními dary, a jak už to bývá, leckdo si svůj dar vyložil jako svoji zásluhu, jako něco, co ho vyvyšuje nad ostatními, kteří takový dar nebo jiný nápadný nemají. Pavel si je vědom, jak taková situace zatěžuje celé společenství, jak hrozí rozpad společenství právě proto, že je v něm mnoho darů. A tak se snaží obci vysvětlit, k čemu dary jsou a co pro obec znamenají. Propůjčil si k tomu v antice dobře známou bajku o údech (částech) a těle (celku). Pavel však chtěl zdůraznit nejen to, že církev je složitý ústrojný organismus, kde jsou všechny údy na sobě závislé, ale že skrze církev jako celek je Kristus přítomen. Církev jako celek je tělem Kristovým, nikoliv ve smyslu pozdější představy Kristus hlava – církev trup (tělo). Každý článek těla má svou funkci, tedy každý člen obce má svůj dar – někdo nápadnější, někdo „obyčejnější“, ale všechny bez výjimky a bez rozdílu jsou určeny ve prospěch celku. Není tedy žádný důvod považovat někoho za něco víc kvůli daru, který má. Ten dar je totiž od Boha, člověk si jej nedal sám, jako obdarovaný na něm nemá zásluhu, ale je zodpovědný za jeho správné užití a využití.

Lk 1,1-4;4-14-21

Už mnoho (lidí) se pokusilo sepsat vypravování o událostech, které se dovršily mezi námi, jak nám je odevzdali ti, kdo byli od počátku očitými svědky a služebníky slova. A tak, když jsem všechno od začátku důkladně prozkoumal, rozhodl jsem se i já, že to pro tebe, vážený Teofile, uspořádaně vypíšu, aby ses tak mohl přesvědčit o spolehlivosti té nauky, v které jsi byl vyučen.

Když se Ježíš vrátil v síle Ducha do Galileje, pověst o něm se roznesla po celém kraji. Učil v jejich synagogách a všichni ho velmi chválili. (Ježíš) přišel do Nazareta, kde vyrostl, a jak měl ve zvyku, šel v sobotu do synagogy. Povstal, aby předčítal (z Písma). Podali mu knihu proroka Izaiáše. Otevřel ji a nalezl místo, kde stálo: `Duch Páně je nade mnou, proto mě pomazal, poslal mě, abych přinesl chudým radostnou zvěst, abych vyhlásil zajatým propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil milostivé léto Páně.' Pak zavřel knihu, vrátil ji služebníkovi a usedl. A všichni v synagoze na něho upřeně hleděli. Začal k nim mluvit: "Dnes se naplnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli."

V úvodních 4 verších se evangelista představuje jako historik a vzdělanec své doby – prošel materiál, který měl k dispozici (tradice i prameny), sepsal dílo podle svého konceptu (tedy podle své teologické koncepce seřadil jednotlivé etapy Ježíšova působení, jeho skutky i řeči), a to aby ukázal, že to, co je předáváno jako nauka je správné a lze se na to spolehnout. To bylo důležité ve chvíli, kdy vznikaly různé další interpretace Ježíšova příběhu a jeho významu.

Ježíš vystupuje jako vzdělaný a vážený člověk a při předčítání v rámci synagogální bohoslužby na sebe vztahuje slova proroka Izajáše. To nakonec povede ke konfliktu s jeho soukmenovci, kteří jej zpočátku nadšeně berou, ale vzápětí se obrátí proti němu. Leckdy nejméně chápou člověka ti, kteří by mu měli a mohli nejvíc rozumět. Možná to bylo a dodnes je ze závisti. Boží vyvolený, mesiáš, má nastolit dobu uzdravení, navrácení životních sil, svobody a radosti. O to se Ježíš jakožto od Boha poslaný, vyvolený, snažil, právě tuto perspektivu otevíral svým hlásáním blízkosti Božího království a ukazoval svými mocnými činy. Ale ani ty mu nakonec nepomohly, aby jej lidé jako mesiáše přijali. Kdo věřit nechce, ten neuvěří ani největšímu zázraku.