Pondělí 23. 10. 2023 – 29. týden v mezidobí
Řím 4,20-25
Bratři! Abrahám se neprovinil nedůvěrou vůči Božímu zaslíbení, ale čerpal sílu z víry, a tím vzdal Bohu čest. Byl pevně přesvědčen, že (Bůh) má dost moci, aby splnil, když něco slíbí. A proto ‚mu to bylo uznáno za spravedlnost‘. Ale v Písmu to není řečeno jen kvůli němu, že ‚mu to bylo uznáno‘, nýbrž i kvůli nám. I nám to bude uznáno, když věříme v toho, který vzkřísil z mrtvých Ježíše, našeho Pána. Ten byl vydán na smrt pro naše hříchy, a vstal z mrtvých pro naše ospravedlnění.
Pavel používá odkaz na Abraháma a jeho důvěru v Boha i v situaci, kdy už nebyla reálná šance, lidsky viděno, realitu změnit. A přece se tak stalo. V polemice se zastánci observance židovského Zákona, rituálních předpisů, jejichž dodržování bylo nutné pro příslušnost k vyvolenému lidu, Pavel odkazuje na Abraháma jako toho, jemuž se dostalo Boží přízně, milosti, ještě před promulgací Zákona. Tak jako v případě Abraháma lidské prostředky byly nedostatečné a nedokázaly vést k naplnění zaslíbení, nýbrž jen Boží nečekaný zásah, tak to je i v případě víry v Ježíše Krista. Skrze něj se na člověku naplňují ona Boží zaslíbení, jakkoliv to odporuje zdravému rozumu.
Lk 12,13-21
Někdo ze zástupu Ježíše požádal: „Mistře, řekni mému bratrovi, aby se rozdělil se mnou o dědictví!“ Odpověděl mu: „Člověče, kdo mě ustanovil nad vámi soudcem nebo rozhodčím?“ Potom jim řekl: „Dejte si pozor a chraňte se před každou chamtivostí. Neboť i když má někdo nadbytek, jeho život není zajištěn tím, co má.“ Pověděl jim toto podobenství: „Jednomu bohatému člověku se na poli hojně urodilo. Uvažoval tedy sám pro sebe: `Co mám udělat? Vždyť už nemám, kam svou úrodu uložit! Tohle udělám,' řekl si, `strhnu své stodoly, vystavím větší a tam složím všechno své obilí i své zásoby. Pak si mohu říci: Máš velké zásoby na mnoho let. Klidně si žij, jez, pij, vesele hoduj!' Bůh však mu řekl: `Blázne, ještě této noci budeš muset odevzdat svou duši a čí bude to, co jsi nashromáždil?' Tak to dopadá s tím, kdo si hromadí poklady, ale není bohatý před Bohem.“
Majetek hrál vždycky důležitou roli v myšlení a jednání lidí. Text je výzvou, abychom nepodléhali představám, že si můžeme život zajistit bez ohledu na druhé. Problém toho bohatého statkáře z podobenství nebyl v tom, že chtěl úrodu dobře uložit, ale v tom, že nebyl s to vidět, že s ní může naložit i jinak, že se může rozdělit a ještě mu zbude. On chtěl všechno jen pro sebe a pro své pohodlí, pro svou bezstarostnost. Nebyl s to vidět druhé, kterým se nedaří jako jemu. Nakonec jim to ale musel zanechat. Tak dopadne každý, kdo příliš lpí na tom, co má.
Ježíš odmítá se nechat zatáhnout do sporů o dědictví. Nejspíš proto, že v něm obě strany chtěly tu druhou ošidit. Ježíš varuje před chamtivostí, před touhou mít stále víc, a falešnou představou o zajištění života co největším majetkem. To vůbec není zbytečné varování ani dnes. Člověk se musí rozumně starat, aby zajistil své životní potřeby a nebyl druhým a společnosti na obtíž, ale to se nesmí stát hlavním cílem života. Dnes jsme posedlí touhou po předcházení jakémukoliv riziku, zajišťujeme se čím dál víc – a pak najednou přijde něco, co naše jistoty, úspory a bezpečí smete. Je třeba žít tak, aby člověk mohl v klidu odejít s vědomím, že jeho život nebyl zbytečný, že měl smysl, že byl obdarováním pro něj i pro druhé lidi. Je mnohem lepší spoléhat na lásku a přátelství než na hmotné statky. Pokud je člověk má a dělí se s těmi, kdo to potřebují, nevyjde naprázdno. Je bohatý před Bohem, je bohatý ve svém srdci a nakonec má tolik, že přežije, že může vést normální slušný život. Majetek je důležitý, neseme za něj zodpovědnost, je nám propůjčen, a i když leckdy nás stál mnoho úsilí, je určen pro zachování a rozvoj života, a to nejen našeho vlastního, ale i ostatních. „Co máš, co bys nebyl dostal?“, říká sv. Pavel. Je třeba se umět dělit, jen tak mohou jednotlivá společenství i celá společnost růst.
