1.čtení – Zj 14,1-3.4b-5
Já, Jan, měl jsem vidění, a hle – na hoře Siónu stál Beránek a s ním bylo sto čtyřiačtyřicet tisíc těch, kdo mají na čele napsáno jeho jméno a jméno jeho Otce. Uslyšel jsem z nebe hlas jako hukot velikých vod nebo jako rachot silného hromu. Ten hlas, – který jsem slyšel, zněl, jako když zpěváci doprovázejí na citeru svůj zpěv. A zpívali před trůnem, před těmi čtyřmi bytostmi a před těmi starci novou píseň. Nikdo se nemohl té písni naučit než těch sto čtyřiačtyřicet tisíc vykoupených ze země. Ti následují Beránka, kamkoli jde. Byli vykoupeni z lidí jako prvotiny pro Boha a pro Beránka. Z jejich úst nevyšla lež. Jsou bez poskvrny.
Nebeská liturgie v líčení proroka Jana pokračuje. V celé knize Zjevení se scény z dění na zemi, jež jsou ve znamení působení draka, šelem a katastrof, střídají s obrazy nebeské liturgie, tedy s obrazy toho, co čeká ty, kteří ustojí působení protibožských sil i všech možných nástrah a těžkých situací v rámci své pozemské existence. Vrchol naděje pak představuje v závěru knihy nebeský Jeruzalém, jenž sestupuje z nebe. 144 000 vykoupených je symbolickým počtem (12x12x1000), jež se opakuje již podruhé (v 7. kapitole šlo o eschatologický Izrael 12 kmenů) – tito zde jsou prvotinami, tedy představují zárodek dalšího počtu vyvolených (termín prvotiny naráží na židovský obětní kult – prvotiny z úrody se obětovaly Hospodinu). Jde tedy o věrné Bohu a Beránkovi, neboť jsou bez poskvrny, tj. nedali svést k modloslužbě (z jejich úst nevyšla lež), k jednání proti víře v jediného Boha a Ježíše Krista. Nejde o žádný determinovaný počet vyvolených, jak tvrdí svědci Jehovovi, neboť již v 7. kapitole se vedle vykoupeného Izraele mluví o nesčetných zástupech ze všech národů a lidských skupin. Ti všichni oslavují Boha a podílejí se na nebeské slávě. Těchto nových 144 tisíc následovníků Beránka nemá na čele pečeť jako příslušníci Izraele v 7. kapitole, nýbrž jméno Otcovo a Beránkovo. Toto znamení na čele zvěstuje, komu tito vyvolení patří. Mít na čele Boží jméno je veliká věc, protože Boží jméno bylo zahaleno posvátnou úctou a tajemstvím – zde se zjevuje jako jméno Otcovo. Tito vyvolení jsou Božími dětmi skrze Ježíše Krista-Beránka. Jejich sjednocení s Bohem je symbolizováno písní, kterou zpívají a již se nemůže nikdo jiný naučit. Je to píseň věrnosti a oddanosti, kterou se může naučit jen ten, kdo tak žije.
Žalmy často vyzývají ke zpívání písně Bohu – písně radostné k jeho oslavě, ale i žalostné v naději na vyslyšení. Nemusejí zpívat ústa, stačí, když zpívá naše nitro – stačí, když Bohu otvíráme své srdce s upřímností.
Lk 21,1-4
Ježíš se rozhlédl a pozoroval, jak bohatí dávají do chrámové pokladnice své dary. Spatřil také jednu chudou vdovu, jak tam dala dvě drobné mince, a řekl: „Opravdu, to vám říkám: Tato chudá vdova dala víc než všichni ostatní. Ti všichni totiž dali darem něco ze svého nadbytku, ona však ze svého nedostatku dala všechno, co měla na živobytí.“
Tento text není výzvou, abychom jako např. sv. Antonín-Poustevník rozdali celý svůj majetek, tedy abychom vše, co máme, věnovali na farní či diecézní účet a neměli pak z čeho žít. Ježíš vyzdvihuje velikou úctu a oddanost té chudé vdovy, která se zříká všeho z lásky k Bohu. Ale nikoliv pro onen akt sám o sobě, nýbrž pro své učedníky, jejichž pohled mohl být ohromen velikostí darů, které dávali do pokladnice bohatí. Z hlediska čistě ekonomického byly ty dary zcela nesouměřitelné. Vdovin příspěvek pro provoz Chrámu neznamenal nic a těžko ho kdo vůbec zaznamenal, zatímco dary bohatých byly podstatné a nápadné. A přece měl ten vdovin mnohem větší hodnotu.
Nejde jen o peníze a majetek. Máme běžně tendenci hodnotit lidi podle velikosti jejich přínosu pro náš život nebo pro život společenství či společnosti, tedy kvantitativně. Jenže skutečná velikost daru spočívá ve velikosti lásky, která je do něj vložena. Stačí si připomenout Velepíseň na lásku sv. Pavla z 13. kapitoly 1. listu Korinťanům. Blíží se Vánoce a s nimi obstarávání dárků, zkusme je mnohem více vnímat z perspektivy darované lásky než materiální hodnoty. Možná by leckdy dopis, slovní či jiné vyjádření lásky a přátelství, symbolický dárek, darovaný čas byly těmi největšími dary, těmi dvěma drobnými mincemi nezměrné hodnoty.
