Sobota 23. 12. 2023 – 3. týden adventní

Mal 3,1-4.23-24

Toto praví Pán Bůh: „Hle, pošlu svého anděla, aby mi připravil cestu. Hned potom přijde do svého chrámu Panovník, jehož hledáte, a anděl smlouvy, po němž toužíte. Hle, přichází – praví Hospodin zástupů. Kdo však snese den jeho příchodu, kdo obstojí, až se objeví?

Vždyť je jako oheň, kterým se taví, jako rostlina valchářů! Usadí se, aby tavil a tříbil stříbro, očistí syny Leviho a vytříbí je jako zlato a stříbro a potom zase budou obětovat Hospodinu ve spravedlnosti. Zase bude Hospodinu příjemná oběť Judy a Jeruzaléma jako za dávných dnů, jako za minulých let. Hle, pošlu vám proroka Eliáše, dříve než přijde veliký a strašný Hospodinův den. Obrátí srdce otců k synům a srdce synů k otcům, abych nemusel přijít a stihnout zemi kletbou!“

Bůh zaslibuje obnovu. Ta obnova bude spočívat v návratu k pravé úctě k Hospodinu a v narovnání vztahů mezi generacemi. Úctu k Hospodinu už nebude možné zneužívat ve vlastní užitek, dělat si z něj nástroj pro vlastní prospěch. Vztahy mezi generacemi jsou natolik důležité, že pro jejich narušení hrozí Hospodin kletbou, tedy nepožehnáním. Generační smír, úcta jedněch ke druhým jsou základem úspěšného života každé společnosti.

Obraz Hospodina, který nabízí Malachiášovo proroctví, upozorňuje na důležitou skutečnost: Bůh je veliký, nesrovnatelný s jakoukoliv lidskou mocí a odpovědí člověka na jeho příchod, na setkání s ním musí být úcta. Bůh nepřichází, aby ničil, aby demonstroval svou moc, nýbrž aby obnovil, aby očistil. Ta očista není vždy příjemná, ale vede k obnově. Možná právě v takové situaci se nalézáme. V konfrontaci s válkami, krutostí a utrpením lidí se musíme učit nově hledat Boží tvář, abychom mohli porozumět, alespoň nějak, tomu, co se děje, a abychom pak mohli o Bohu také pravdivě svědčit.

Lk 1,57-66

Alžbětě se naplnil čas a přišla její hodina: narodil se jí syn. Když její sousedé a příbuzní uslyšeli, že jí Pán prokázal velikou milost, radovali se s ní. Osmého dne přišli obřezat dítě a chtěli mu dát po jeho otci jméno Zachariáš. Jeho matka na to řekla: „Ne, ale bude se jmenovat Jan!“ Namítli jí: „Tak se nikdo z tvého příbuzenstva nejmenuje.“ Posunky naznačovali jeho otci, jaké by mu chtěl dát jméno. On si vyžádal tabulku a napsal: „Jeho jméno je Jan.“ Všichni se tomu podivili. Ihned se mu uvolnila ústa i jazyk a on mluvil a chválil Boha. Všech jejich sousedů se zmocnila bázeň a po celém judském pohoří se mluvilo o všech těch událostech. Všichni, kdo to uslyšeli, uvažovali o tom v srdci a ptali se: „Co asi z toho dítěte bude? Vždyť ruka Páně byla s ním!“

Bůh naplnil svůj příslib Zachariášovi a otevřel mu ústa v zásadním okamžiku, když měla být stvrzena identita dítěte. Jméno není jen okrasa člověka, nýbrž součást jeho identity. A tu měl Jan Křtitel určenou od Boha. Zachariášovou reakcí na změnu situace je Boží chvála. Lidé se radují společně s Alžbětou, společná radost je důležitá; sdílet nezištně radost z úspěchu druhého není samozřejmé, ukazuje to velkorysost srdce, skutečný vztah k druhému.

Lidé mají své představy o tom, jak věci mají být, mají své tradice, zvyky, historii. To všechno však, jakkoliv je to důležité, může být i zavádějící, svazující. Je důležité umět nepodléhat tlaku okolí, když zná člověk pravdu. Nakonec to ocení i ono okolí – stejně jako tomu bylo v případě Jana Křtitele a jeho rodičů. Jednota rodičů je inspirativní, oba stojí ve vzájemné úctě v poslušnosti vůči Hospodinu.