Pondělí 23. 12. 2024 – 4. týden adventní

Mal 3,1-4.23-24

Toto praví Pán Bůh: "Hle, pošlu svého anděla, aby mi připravil cestu. Hned potom přijde do svého chrámu Panovník, jehož hledáte, a anděl smlouvy, po němž toužíte. Hle, přichází – praví Hospodin zástupů. Kdo však snese den jeho příchodu, kdo obstojí, až se objeví? Vždyť je jako oheň, kterým se taví, jako rostlina valchářů! Usadí se, aby tavil a tříbil stříbro, očistí syny Leviho a vytříbí je jako zlato a stříbro a potom zase budou obětovat Hospodinu ve spravedlnosti. Zase bude Hospodinu příjemná oběť Judy a Jeruzaléma jako za dávných dnů, jako za minulých let. Hle, pošlu vám proroka Eliáše, dříve než přijde veliký a strašný Hospodinův den. Obrátí srdce otců k synům a srdce synů k otcům, abych nemusel přijít a stihnout zemi kletbou!"

Malachiášovo proroctví je jakoby v rozporu s tím, co hodláme slavit, tedy narození Ježíše Krista – Mesiáše. Ohlašuje hrozivý den Hospodinův, jemuž má přecházet působení proroka Eliáše (tak to při svátečním stolování o Velikonocích slaví i židovská komunita – jedno místo zůstává volné pro příchod Eliáše). Křesťanská interpretace založená na Ježíšově slově vidí Eliáše v Janu Křtiteli. On opravdu hlásal nutnost obrácení, nápravy života, obnovu důvěry v Hospodina jako předzvěst Hospodinova příchodu. Avšak Hospodin nepřišel jako ničivý a očistný oheň, nýbrž jako malé bezbranné dítě. Den Hospodinův, Boží navštívení lidí, se odehrává ve znamení pokory a služebnosti. Avšak není to sentimentální idyla, protože Boží příchod v osobě jeho vyvoleného, mesiáše, je počátkem radikální změny smýšlení, radikálního obratu k Bohu, který Ježíš hlásá a požaduje. Důležitá je i mezigenerační solidarita, obrácení srdce synů k otcům a otců k synům (což platí i pro matky a dcery), neboť odvrací zkázu, Boží hněv, zadržuje soud nad zemí, která plodí zlo. Jen vzájemnost, láska a přátelství mezi lidmi a napříč generacemi mohou vést k požehnání, k rozvoji, k Boží milostivé přítomnosti.

Lk 1,57-66

Alžbětě se naplnil čas a přišla její hodina: narodil se jí syn. Když její sousedé a příbuzní uslyšeli, že jí Pán prokázal velikou milost, radovali se s ní. Osmého dne přišli obřezat dítě a chtěli mu dát po jeho otci jméno Zachariáš. Jeho matka na to řekla: "Ne, ale bude se jmenovat Jan!" Namítli jí: "Tak se nikdo z tvého příbuzenstva nejmenuje." Posunky naznačovali jeho otci, jaké by mu chtěl dát jméno. On si vyžádal tabulku a napsal: "Jeho jméno je Jan." Všichni se tomu podivili. Ihned se mu uvolnila ústa i jazyk a on mluvil a chválil Boha. Všech jejich sousedů se zmocnila bázeň a po celém judském pohoří se mluvilo o všech těch událostech. Všichni, kdo to uslyšeli, uvažovali o tom v srdci a ptali se: "Co asi z toho dítěte bude? Vždyť ruka Páně byla s ním!"

Perikopa Lk 1,57-66 je myšlenkově svázána s Malachiášovým proroctvím v osobě Jana Křtitele, jenž je v křesťanské tradici chápán jako zaslíbený nový Eliáš, jak to interpretoval i sám Ježíš (např. Mk 9,12-13par): „Eliáš už nejen přišel, ale také mu učinili, co chtěli…“ Narození Jana Křtitele stojí v tradici narození důležitých postav dějin spásy na Boží zásah, jsou to Boží vyvolení, jejichž poslání určuje Bůh. To potvrzuje i volba jména (v židovské tradici je určovala zejména matka nebo oba rodiče), jež vybočuje z běžných zvyklostí té doby – Jan se narodil sice spojením muže a ženy, ale mimo zcela přirozený běh života na Boží zásah, jeho jméno pak tuto výjimečnost symbolicky dokládá, nestojí v rodinné tradici, nýbrž je v rámci rodiny nové, jím začíná cosi nového. Jméno ve starověku bylo velmi pevně svázáno s osobou, vyjadřovalo ji. Jochanan (Jan) znamená v hebrejštině Bůh je milostivý – a to Jan měl za úkol hlásat, připravovat vyvolený národ na příchod Hospodina jako milostivého Boha, Boha slitování, milosti, lásky a naděje.

Když se Zachariášovi uvolnila ústa, jak mu bylo řečeno, chválil Boha. To byla jeho první reakce.