Úterý 23. 3. 2021

Nm 21,4b-9

Hebreové táhli od hory Hor cestou směrem k Rákosovému moři, aby obešli zemi Edomitů, a lid už omrzelo být stále na cestě. Lidé mluvili proti Bohu i Mojžíšovi: „Proč jste nás vyvedli z Egypta? Abychom umřeli tady na poušti. Není chléb ani voda. Už máme dost té hladové stravy.“ Hospodin poslal proto na lid jedovaté hady, jejichž uštknutí způsobilo smrt mnoha lidí z Izraele. Lidé přišli k Mojžíšovi a řekli: „Hřešili jsme, když jsme mluvili proti Hospodinu a proti tobě; modli se k Hospodinu, aby od nás odstranil hady.“ A Mojžíš se modlil za lid. Hospodin řekl Mojžíšovi: „Udělej si hada a vztyč ho na kůl; každý uštknutý, když se na něj podívá, zůstane na živu.“ Mojžíš zhotovil měděného hada, vztyčil ho na kůl, a když had někoho uštkl a ten pohlédl na měděného hada, zůstal na živu.

Trpělivost v nesnázích je velmi těžká. Neměli ji ani Izraelité, když táhli pouští a už to trvalo příliš dlouho. Trpěli únavou, nedostatkem jídla a pití, ztráceli odvahu a důvěru ve smysl putování. To člověk podléhá všeličemu. Ti hadi nemusí být jen jedovatými stvořeními, ale také hady zlých myšlenek, depresí, nesvárů, negace, tedy skutečností, které dovedou zabíjet stejně jako jedovatí hadi. Člověk neví, co si má počít. V této bezvýchodné situaci se Izraelité znovu obracejí na Mojžíše, aby jim pomohl přímluvou u Hospodina. Na Boží radu upevňuje Mojžíš měděného hada na kůl jako symbol zničení zla – a každý, kdo ve svých úzkostech na něj pohlédne, se uzdraví, najde sílu, aby přežil a pokračoval dál.

I my bychom dnes potřebovali oživit důvěru. Situaci Izraelitů (Hebrejů) dnes dobře chápeme, snad lépe než jindy: jsme unavení, frustrovaní, bez vize světla na konci tunelu, mnozí umírají… Nepotřebujeme však bronzového hada na kůlu, měl by nám stačit pohled na kříž, na Ježíše, který prošel hlubinou lidské úzkosti, dramatem ztráty veškeré jistoty, tmou Boží nepřítomnosti, ale vydržel – a vstal z mrtvých.

Jan 8,21-30

Ježíš řekl farizeům: „Já odcházím. Budete mě hledat, ale zemřete ve svém hříchu. Kam jdu já, tam vy přijít nemůžete.“ Židé říkali: „Chce si snad vzít život, že prohlašuje: `Kam jdu já, tam vy přijít nemůžete'?“ A on jim řekl: „Vy jste zdola, já jsem shora. Vy jste z tohoto světa, já z tohoto světa nejsem. Proto jsem vám řekl, že zemřete ve svých hříších. Ano, jestliže neuvěříte, že jsem to já, zemřete ve svých hříších.“ Zeptali se ho: „Kdo (tedy) jsi?“ Ježíš jim odpověděl: „Stále vám to říkám. Měl bych o vás hodně co mluvit a co soudit; ale ten, který mě poslal, je pravdivý, a já mluvím k světu to, co jsem slyšel od něho.“ Nepochopili, že k nim mluvil o Otci. Ježíš jim řekl: „Až povýšíte Syna člověka, tehdy poznáte, že jsem to já a že sám ze sebe nic nekonám, ale tak mluvím, jak mě naučil Otec. A ten, který mě poslal, je se mnou. Nenechal mě samotného, protože já stále konám to, co se mu líbí.“ Když tak mluvil, mnozí v něho uvěřili.

Ježíš mluví o svém návratu k Otci, tedy o své smrti, což si jeho posluchači z řad farizejů vykládají nesprávně jako záměr spáchat sebevraždu. To, že se Ježíš vrací k Otci (je seshora), znamená zároveň soud nad těmi, kdo ho nepřijímají jako přišlého od Otce, jako zaslíbeného Mesiáše. Pro farizeje je to nepochopitelná řeč, protože přesahuje jejich představy. Ježíš mluví o Bohu jako o svém Otci, jako o tom, kdo se s ním dělí o poznání, jehož vůli on reprezentuje, kdo je s ním v těsném společenství. Část lidí to přece jen přijala.

Ježíš byl za svého pozemského života stále spojen s Otcem, ale ani to mu neusnadňovalo jeho lidský úděl. Boží přítomnost, blízkost, neznamená viditelnou změnu situace, a přece je tak důležité s ní počítat a věřit v ní. Dodává sílu projít „temnotou rokle“.