23. 3. 2025 – 3. neděle postní
Ex 3,1-8a.13-15
Mojžíš pásl stádo svého tchána Jithra, midjanského kněze. Když (jednou) vyhnal stádo za step, přišel k Boží hoře Chorebu. Tu se mu zjevil Hospodinův anděl v plameni ohně, který (šlehal) ze středu keře. Díval se, a hle – keř hořel plamenem, ale neshořel. Mojžíš si řekl: „Půjdu se podívat na ten zvláštní zjev, proč keř neshoří.“ Když Hospodin viděl, že se přichází podívat, zavolal ze středu keře: „Mojžíši, Mojžíši!“ A on odpověděl: „Tady jsem!“ (Bůh) řekl: „Nepřibližuj se sem, zuj opánky ze svých nohou, neboť místo, na kterém stojíš, je půda svatá.“ A pokračoval: „Já jsem Bůh tvého otce, já jsem Bůh Abrahámův, Bůh Izákův a Bůh Jakubův!“ Mojžíš zahalil svou tvář, neboť se bál pohlédnout na Boha. Hospodin pravil: „Viděl jsem bídu svého lidu, který je v Egyptě, slyšel jsem jejich nářek na biřice; ano, znám jejich bolesti. Proto jsem sestoupil, abych je vysvobodil z ruky Egypťanů a vyvedl je z oné země do země úrodné a širé, do země oplývající mlékem a medem.“ Mojžíš pravil Bohu: „Hle, já přijdu k synům Izraele a řeknu jim: ‚Posílá mě k vám Bůh vašich otců.‘ Když se zeptají: ‚Jaké je jeho jméno?‘ – co jim mám říci?“ Bůh pravil Mojžíšovi: „Já jsem, který jsem!“ A dodal: „Tak řekneš synům Izraele: ‚Ten, který jest, posílá mě k vám.‘“ A ještě pravil Bůh Mojžíšovi: „Tak řekneš synům Izraele: ‚Hospodin, Bůh vašich otců, Bůh Abrahámův, Bůh Izákův a Bůh Jakubův posílá mě k vám!‘ To je moje jméno na věky, to je můj název po všechna pokolení.“
Mojžíš, který v biblickém podání musel uprchnout z Egypta na Sinaj do Midjanu, se setkává s Bohem, který je starým i novým zároveň. V cizině se totiž Mojžíš setkává v podivuhodném úkazu s Bohem, který se představí jako Bůh otců, ale zároveň sděluje své – dosud neznámé jméno, které zjevuje jeho identitu ve vztahu k lidu, který si vyvoluje za svůj. Celý text působí poněkud záhadně, jako by Bůh otců nebyl dostatečně znám. Snad nám text nabízí pochopení, že onen Bůh otců (Abraháma, Izáka a Jákoba), tedy původně chápaný jako kmenový bůh, je někým podstatně větším, než dosavadní poznání dovolovalo. Tento Bůh je totiž Bohem univerzálním, Bohem, jehož přítomnost je trvalá a proexistentní: on je tu přítomen pro lidi jako někdo činný, doprovázející, vysvobozující, jemuž není lhostejné, co se děje.
Bůh je stále nějak nový, stále odhaluje nově svou tvář, ale leckdy to člověk přehlédne, protože to není tak nápadné jako ten hořící keř. V každém případě nás tento příběh mimo jiné vybízí, abychom se nespokojovali se svou představou Boha, jako by to byla plná Boží realita, abychom byli pozorní a všímali si, zda někde se neskrývá hořící keř, aby nás z něj Bůh mohl oslovit jako ten známý a zároveň neznámý Bůh, aby nasměroval náš život novým směrem. Když máme pocit, že ztrácíme víru, že věci nejsou, jak jsme měli za to, tak to „jen“ znamená, že se blížíme k hořícímu keři, který ještě nevidíme, ale který nás posléze přiměje k tomu, abychom objevili novou tvář Boží a možná i své nové poslání.
1 Kor 10,1-6.10-12
Chtěl bych vám, bratři, připomenout, že všichni naši praotcové byli pod oblakem, všichni prošli mořem, všichni přijali Mojžíšův křest v oblaku a v moři, všichni jedli stejný duchovní pokrm a všichni pili stejný duchovní nápoj; pili totiž z duchovní skály, která je doprovázela, a tou skálou byl Kristus. Ale přesto se většina z nich Bohu nelíbila. Pomřeli na poušti. Tyto věci se staly nám pro výstrahu, abychom netoužili po špatnostech, jako toužili oni. Ani nereptejte, jako někteří z nich reptali, a za to byli pobiti od (anděla) Zhoubce. To se jim přihodilo jako výstražný příklad a bylo to napsáno jako poučení pro nás, kteří žijeme v době poslední. Když se tedy někdo domnívá, že stojí, ať si dá pozor, aby nepadl.
Pavel poukazuje na to, že ani příslušnost k vyvolenému lidu (symbolicky označovaná jako křest v oblaku a moři a pobyt na poušti) není zárukou dojití do cíle, jímž je společenství s Bohem. Jedině vedení života odpovídající daru vyvolení (do něhož křesťan vstupuje křtem) může vést k cíli, protože tím cílem se do značné míry stává cesta sama. Pavel tak varuje před sebejistotou, spoléháním na vlastní výkon a hodnocení, před pýchou a sebechválou.
Lk 13,1-9
V té době přišli k Ježíšovi se zprávou o Galilejcích, jejichž krev smísil Pilát s krví obětních zvířat. Řekl jim na to: „Myslíte, že ti Galilejci, když to museli vytrpět, byli větší hříšníci než ostatní Galilejci? Ne, říkám vám; když se však neobrátíte, všichni podobně zahynete. Anebo oněch osmnáct, na které padla věž v Siloe a usmrtila je: myslíte, že byli větší viníci než ostatní obyvatelé Jeruzaléma? Ne, říkám vám; když se však neobrátíte, všichni právě tak zahynete.“ Vypravoval pak toto podobenství: „Jeden člověk měl na své vinici zasazený fíkovník a přišel na něm hledat ovoce, ale nic nenašel. Proto řekl vinaři: ‚Hle, už tři léta přicházím hledat ovoce na tomto fíkovníku, a nic nenacházím. Poraz ho! Proč má zabírat půdu?‘ On mu však odpověděl: ‚Pane, nech ho tu ještě tento rok. Okopám ho a pohnojím, snad příště ovoce ponese. Jestliže ne, dáš ho pak porazit.‘“
Pilát byl známý svým negativním postojem k Židům, proto zmiňovaná událost (ač není nikde jinde zaznamenaná) je historicky reálná podobně jako líčení onoho dalšího neštěstí. Ježíš je však využívá k varování před sebeuspokojením, sebejistotou a představou, že takový osud mohou mít jen hříšníci, a k výzvě k obrácení. Tuto výzvu ke změně smýšlení, na niž je ještě šance, dokládá podobenstvím o trpělivém vinaři, který se přimlouvá za neplodný fíkovník, kterému chce dát ještě šanci. Bůh nabízí člověku i celému lidstvu šanci jako ten vinař, ale čas ke změně smýšlení je omezený. My nevíme jak moc; tím spíše je tedy třeba tuto dobu využít k odvratu od zla, povrchnosti, neplodnosti, abychom nezahynuli. To platí nejen o současné postní době pro každého z nás, ale i celkové o situaci ve světě. Válka na Ukrajině je důsledkem nejen „nenažranosti“ ruského státního vedení, ale i předchozích problémů samotné Ukrajiny a lidského hříchu na obou stranách.
