Neděle 23. 4. 2023 – 3. neděle velikonoční
Sk 2,14.22-28
V den letnic vystoupil Petr s ostatními jedenácti (apoštoly) a slavnostně promluvil: „Židé a všichni jeruzalémští obyvatelé, pozorně vyslechněte mou řeč! Bůh vám dal svědectví o Ježíši Nazaretském mocnými činy, divy a znameními, které, jak víte, konal Bůh skrze něho mezi vámi. A on byl vydán, jak to Bůh předem rozhodl a předpověděl, a vy jste ho rukama bezbožníků přibili na kříž a zabili. Ale Bůh ho vzkřísil, zbavil bolestí smrti, protože nebylo možné, aby zůstal v její moci. David přece o něm říká: ‚Mám Pána před očima stále, je mi po pravici, abych se neviklal. Proto se raduje mé srdce a můj jazyk jásá. Ano i mé tělo odpočine v naději, neboť nevydáš mě podsvětí napospas, nedopustíš, aby tvůj Svatý podlehl porušení. Oznámil jsi mi cesty života, naplníš mě blahem před svou tváří.‘“
Po zážitku působení Ducha sv. o Letnicích v Jeruzalémě promlouvá Petr ke shromážděným lidem a zvěstuje jim Ježíšovo zmrtvýchvstání. Svým hlásáním navazuje na to, co je známé – na předpověď Písma – citací žalmu 16,8-11. Jde o důležitý princip hlásání, jimž autor Skutků charakterizuje Petrovo kázání (nejen zde). Posluchačům/adresátům je třeba ukázat souvislost mezi minulostí a přítomností, mezi tím, co znají, co je jim vlastní, a tím novým, co přichází, co se nabízí. Dobré a pravdivé z minulosti i současnosti přetrvává a je na místě na ně navazovat nabídkou nového pokračování, nového zacílení.
1 Petr 1,17-21
Milovaní! Když říkáte Otec tomu, který soudí nestranně každého podle jeho činů, žijte v bázni po dobu svého vyhnanství. Víte přece, že jste ze svého prázdného způsobu života, jak jste ho zdědili po předcích, byli vykoupeni ne snad nějakými (věcmi) pomíjejícími, stříbrem nebo zlatem, nýbrž drahou krví Krista jako bezúhonného a neposkvrněného beránka. On byl ovšem k tomu vyhlédnut už před stvořením světa, ale pro vás se objevil (teď) na konci časů. Skrze něho jste uvěřili v Boha, který ho vzkřísil z mrtvých a oslavil, takže když věříte, můžete zároveň v Boha i doufat.
Autor tohoto listu se obrací na své adresáty, což jsou křesťané Malé Asie, resp. křesťané vůbec, aby jim připomenul, co znamená křest, tedy napojení na Ježíše Krista. Svou vírou, zpečetěnou křtem, vstoupili do prostoru spásy, tj. do intimního společenství s Bohem, o nějž mohou opřít svou budoucnost. Život v tomto čase nazývá autor vyhnanstvím, nikoliv z pohrdání pozemskými dobry, ale ze zkušenosti konfliktu s většinou společností své doby, někdy i z pronásledování.
Lk 24,13-35
Ještě ten den (první po sobotě) se ubírali dva z učedníků do vesnice zvané Emauzy, která je vzdálena od Jeruzaléma šedesát honů. Hovořili spolu o tom všem, co se stalo. Jak tak hovořili a uvažovali, přiblížil se k nim sám Ježíš a připojil se k nim. Ale jako by jim cosi zadržovalo oči, takže ho nepoznali. Zeptal se jich: „O čem to cestou spolu rozmlouváte?“ Zastavili se celí smutní. Jeden z nich – jmenoval se Kleofáš – mu odpověděl: „Ty jsi snad jediný, kdo se zdržuje v Jeruzalémě a neví, co se tam tyto dny stalo!“ Zeptal se jich: „A co se stalo“ Odpověděli mu: „Jak Ježíše z Nazareta, který byl prorok, mocný činem i slovem před Bohem i přede vším lidem, naši velekněží a přední mužové odsoudili k smrti a ukřižovali. My však jsme doufali, že on je ten, který má vysvobodit Izraele. A k tomu všemu je to dnes třetí den, co se to stalo. Některé naše ženy nás sice rozrušily: Byly časně ráno u hrobu, nenalezly jeho tělo, přišly a tvrdily, že měly i vidění andělů a ti prý říkali, že on žije. Někteří z našich lidí odešli k hrobu a shledali, že je to tak, jak ženy říkaly, jeho však neviděli.“ A on jim řekl: „Jak jste nechápaví a váhaví uvěřit tomu všemu, co mluvili proroci! Což to všechno nemusel Mesiáš vytrpět, a tak vejít do své slávy?“ Potom začal od Mojžíše, (probral dále) všechny proroky a vykládal jim, co se ve všech (částech) Písma na něj vztahuje. Tak došli k vesnici, kam měli namířeno, a on dělal, jako by chtěl jít dál. Ale oni na něho naléhali: „Zůstaň s námi, neboť se připozdívá a den se už nachýlil.“ Vešel tedy dovnitř, aby zůstal s nimi. Když byl s nimi u stolu, vzal chléb, pronesl nad ním požehnání, rozlámal ho a podával jim. (Vtom) se jim otevřely oči a poznali ho. On jim však zmizel. Tu si mezi sebou řekli: „Což nám nehořelo srdce, když k nám na cestě mluvil a odhaloval smysl Písma?“ Ještě tu hodinu se vydali na cestu a vrátili se do Jeruzaléma. Tam našli pohromadě jedenáct (apoštolů) i jejich druhy. Ti řekli: „Pán skutečně vstal a zjevil se Šimonovi.“ Oni sami pak vypravovali, co se jim přihodilo na cestě a jak Ježíše poznali při lámání chleba.
Poutavý a poučný příběh učedníků, kteří jsou naplněni skepsí a opouštějí Jeruzalém, místo zničených nadějí. Jsou tak zabráni do svého zklamání, že si ani neuvědomí, že se něco stalo, někdo se k nim připojil. Reagují teprve na oslovení otázkou. Ve své odpovědi zůstávají ponořeni ve svém smutku, zklamaných nadějích, i když neuvědoměle přiznávají, že existuje i jiná zkušenost. Ženy sice viděly a poznaly, ale kdo by tomu přikládal víru! Hrob je možná opravdu prázdný, ale kdovíco to znamená. Ježíš je poslouchá a pak se jim snaží ukázat na základě toho, co znají, že se mohou mýlit ve své interpretaci dění. Třeba si to ty ženy úplně nevymyslely. Učenost jejich souputníka je nakonec tak zaujme, že jej nechtějí propustit, něco se v nich pomalu láme či otevírá. Při večeři – lámání chleba – se jim najednou rozsvítí. To je přece on! V tu chvíli už tam není, už nepotřebují další svědectví, další důkaz. Jejich důkazem je jejich hořící srdce, zkušenost, kterou učinili, blízkost, kterou zakusili. Takže se mohou vrátit, už nepotřebují utéct svému zklamání, naopak musejí své poznání rychle sdělit dál. Tak neváhají a běží nazpět, kde se setkají se stejnou zkušeností. Ježíš žije!
Evangelista nám v tomto příběhu sděluje nejen, že Ježíš žije a jsou na to svědci, ale že je možné se s ním setkat na cestě životem skrze Písmo, skrze eucharistii, skrze společenství. Ježíš se dává poznat, i když je „jinak“. I pro nás může být důležitým poučením, že propadat frustraci a skepsi, nevnímat svět kolem a jeho poselství, nikam nevede.
